"Ty máš fakt krásný prsa" povídá uplně na šrot a já vim, že nelže.

"Nemám" nevim, asi lžu.

Posnídala sem ibalgin, cigáro a vyrazila sem ven. Do školy se mi nechtělo. Tak sem nešla.

Vzpomínáte na kapitolu Láska za $ 17,50 z všechny řitě blablabla od Bukowskiho? Skvělá. Když vám jí někdo nahej předčítá, tuplem skvělá.

Cejtim jistou krizi v kostech.

Dneska sem si šla zaběhat, což bude možná to co cejtim a žádná krize prostě neexistuje. Vždycky mě jednou za čas chytne touha prostě běžet a pak mě ta touha zase rychle přejde, ale nechci se zklamat. No a tak se na pětikilometrový trase tak neuvěřitelně vyčerpám, že doma bleju do záchoda a zapřísáhávám se, že nebudu kouřit, že nebudu pít, že budu žrát, že budu sportovat, že nebudu ignorovat všechny takový ty doktorský serepetičky.

No a pak si du zakouřit z okna koupelny, kde je dokonalej výhled. Vždycky se tam zamyslim nad tíhama přežívání a krásama života, stejně jako tam chytám panický stavy, kdy se bojim že za mnou někdo stojí a bojim se otočit. Miluju to. Bojim se tmy, tak moc že v ní brečim a nechávám si zhasnutou lampičku. Představuju si, že sem v hodně psychadelickym filmu, něco od Lynche. Sem jeho novej námět. A pak se otočim a tma neni a nikdo za mnou nestojí, ale film mám furt v hlavě a jednou ho třeba namaluju. Myslim, že pokud se mi podaří namalovat někdy něco, co se mně samotný bude líbit, nebude problém namalovat si film. Chtěla bych kreslit komixy, ale moje příběhy sou moc abstraktní a konkrétní nechci čórovat, nehledě na to, že vlastně vůbec neumim kreslit. Chtěla bych toho tolik, že si to neumim naráz vybavit. Mám ráda celej svět tak moc, že ho nenávidim.. tak moc. Mám chuť se zabít, že se z ní snažim vyvodit smysl života. Chtěla bych snít, až z toho nespím. Chci existovat, ale jen se pořád ztrácim. Ne v sobě, žádný takový kecy, prostě se vždycky někam vydám v neuvěřitelně strašnym stavu a pak prostě nemůžu najít cestu domů.

Jestli jednou budu mít alzheimra nebo cokoliv společnýho s pamětí, bude se mnou sranda.

"Jak čas ubíhal, bylo Robertovi docela fajn. Udělal určité úpravy. Koupil Stelle několik kalhotek, podvazkový pás, jemné punčochy, náramek.

Koupil jí také náušnice a byl úplně šokován, když zjistil, že jeho láska nemá vůbec uši. Pod těmi vlasy jí chyběly. Jakžtakž přilepil náušnice lepicí páskou. Měla ale svoje výhody - nemusel ji brát na večeři, na večírky, na pitomé filmy; na všechny tyhle světské věci, které pro obyčejnou ženskou tolik znamenaly. " Bukowski.

Rozsedla sem si sluchátka.

Rozbila talířek.

Rozbrečela kamarády.

No a pak sem se ráno probudila se strašnou kocovinou no.

Aby to nevypadalo, že sem jen uchlastaný hovado, dneska sem byla venku se psem. Sice za účelem toho, abych vypadla z baráku a dala si svojí odpolední dávku nicotinu, ale prostě.. se psem. Nesnášim psy. A kočky. Mám ráda hady a rybičky. Mlčí to a s trochou štěstí to prostě žije na metru čtverečním, za sklem a semtam tomu hodíte nějakou tu malou potvoru. Jednou si pořídim rybičky a dám jim děsně trapný jména a budu si hrát na to, že jsou to moji nejlepší kamarádi a budu za cvoka. Pro pozéra je status cvoka totiž to největší ohodnocení jeho umu. A že já bych už si s těma pózama taky mohla dát pokoj a místo hraní si na malíře a obojživelníka v bahně, bych mohla třeba zachránit svět. To by se mi ale nejdřív muselo chtít. A mně se nechce.

Du na pivo.

Upustila sem sklenici

A se špatnym pocitem na srdci

Zavařili nám, jako v reklamním spotu

Zavařili nás do kompotu

Střepy nám nasypali na řasy,

Do útrob těla, na vlasy

Do hlavy takže myslíme průhledno

Průhledně, čistě, vlastně sklo

Hrsti vlasů s cinknutím

Rvou do krku labutím

Do růžova nasákne jejich peří

Zveme je na Nás, na večeři

Sme nejedlej kompot v labuti

Se střepama a chutnáme po chuti

Rozřežeme labuť, sme bestie?

Když jí někdo stejně do rána sešije

Hoděj nás do dunaje, taktici

V tomhle stavu a neprůstřelný sklenici

A protože kompot hoděj labuti

Sežere nás znova, bez chuti

Sklo sype se do očí, po zádech

Do plic, řeže nás za nádech

A labuť nás nechce, plaveme v dunaji

Utopení ve sklenici, se závislostí na čaji

A jako v reklamním spotu

Zavaření sme do kompotu

Z vlastní krve, střepů, zla

Mrtvoly v lahvi z neprůstřelnýho skla

Kdybych byla jinýho pohlaví a nemusela se u toho tak blbě kroutit, tak to tady pochčiju, spolu s tim ubrečenym hovnem co teď napíšu. To bylo jen taký skromný poetický varování.

Když sem dneska o poledce dopíjela lambrusco z předvčerejška, nebo včerejška nebo z kdy, řikala sem si, že na tom třeba ještě nejsem tak zle, že všechno klapne, já se jednou přestěhuju do Berlína a svět se odbarvý z tý barvy sraček, do kterejch sem se dneska zas zdárně dostala, respektive se do nich dostávám pořád hloubš a hloubš. Teda aspoň mi to trděj ostatní, mně to takhle docela vyhovuje.

Berlín je moje město. Vždycky když tam sem, najdu si něco, co mě tak uchvátí, že se z toho můžu posrat štěstím a vypadám jak měsíc na hnoji. Tuhle to bylo kolo zaparkovaný v dvoumetrový jámě a typ doucí si jen tak po ulici s černou punčochou na hlavě. A ještě sem se tam připletla do demonstrace za legalizaci marihuany, příjemné připletení. No.. nic neklapne. Matka se mi zas hrabala ve věcech a zas našla asi tak cca miliondvěstěpadesátdvatisícosmsetatakdál a půl lahve (k tý půlce se váže vtipná historka, jak sme pilkou řezali lahev a od tý doby má kamarád nehezkej šrám na tváři a můj otec zničenou pilku.. no dobře, možná to neni vtipná historka) a jak tak našla ty lahve, tak mě zas přestala mít ráda, jako vždycky po dvou dnech co sme spolu za dobře a zase mě bude provokovat než jí řeknu něco nemilýho, ona si bude mít na co stěžovat otci a bude to v prdeli.

Po škole sem šla s (jednim) přítelem do čajovny. Bude relax, řikala sem si. Hovno bylo. Když se mi (zas) rozbrečel na rameno, tak sem si myslela, že ho praštim. Vyjadřování svejch emocí by si moh nechat na dobu, kdy bude proč je projevovat. Sem strašně zlej tvor. A když mi na rameně brečel poprvý, tak mi to přišlo vcelku roztomilý, protože sem věděla, že to bude snadný, hodně snadný si ho v sobě přivázat a mít ho. No, teď už mi to roztomilý nepříjde, protože ve vztahu sem ráda tou holkou aspoň občas já (proto mám ještě Dvojku žejo). Ta, kterou kluk veme, vysklí s ní skříň, strhá z ní oblečení a prostě jí vošuká, udělá se a je mu jedno, že ona ne a já mám pak bejt ta, co mu řve na rameně, třeba. Ačkoliv naposled tohle vysklívání, mlácení a šukání dopadlo rozbitou digestoří a nějakou rozbitou věcí, která se nakonec ukázala jako nějaká docela důležitá věc, neb po tý co sem otevřela oči sem zjistila, že to vlastně byl kávovar, jen to prostě bylo tak luxusní, že se nedalo něco nechytit, nestrhnout, nerozbít a neknokautovat.

A teď du se psem, protože zapálit si tu teď, tak to bouchne, možná bych tu měla vyvětrat.

A nebo nepudu, protože poslední cígo mi vyčoroval kamarád.

A tohle asi radši nepouštět.

Pokuřujem si tak na balkoně, čumíme na měsíc a já vim, že takhle je to správně. Před rokem sme tam řvali nad totálníma sračkama, možná proto, abysme to o třičtvrtě roku pozdějš mohli takhle vytlemit a mohli sme si na to přiťuknout lemondkou a lambruscem a vlastně už vůbec nevim čim. Svět se barví do hodně pastelovejch barev, červenejch tváří, barvitýho milování a modrý oblohy, do žlutejch světýlek na obloze, ať už se jedná o hvězdy nebo o letadla. Všechno se poslední dobou jeví fajn.

Zničila sem svůj skoro dvouletej vztah. Teda ještě se to jako neví, ale já to vim.

Všechno se totiž posere, až mi dojde, že mít dva vztahy najednou není v pořádku.

Ztratila se na obloze

A on ztatil se mi ve výloze

Hvězda spadla, a pořád padá

A já prodala svýho nejlepčího kamaráda