Je nám hezky

15. května 2017 v 13:32 |  mysli píčou, šukej hlavou. 2017
V zájmu sebe samé poslední dobou nepíšu. Snažím se užívat si momenty, což moc nejde, když se je člověk snaží vměstnat do pár hloupých vět. Ale říkám si, na druhou stranu, je to tu celý hrozně černý, tak by tomu zas po čase jeden pastelově barevnej kus textu nemusel výrazně ublížit.
Koukáme na filmy, vaříme si kávu a večeře, na stole máme tulipány, v bytě jsme uklidili jako v našich hlavách. Někdy mě napadne, jestli to bylo správně. Jestli pětka nebyla ta životní láska a jestli šestka nebylo jen to, co mi chybělo a zabilo myšlenku na čtyřku. A pak přijdeš domů, obejmeš mě a já vím, vím, že to bylo správně. Nejsme nijak moc zajímavý. Nejsme nijak moc výjimeční. Ale je nám hezky. A to je asi to, co by mi do života stačilo.
Když jsem byla mladší, chtěla jsem být za každou cenu slavná, něco dokázat, někde se prezentovat a když to nevyšlo, bylo mi to líto. Teď jsem ráda za svoje soukromí a klid, který poskytuje tahle moje ulita, ve které žijeme dva. Vyřešila jsem si sama v sobě, co znamená úspěch, co znamená být úspěšný. Jsem v některých životních aspektech celkem tragická a ještě pár měsíců zpátky mi deprese (což už se nebojím tak pojmenovat) nedovolily vstát z postele, protože jsem věděla, že bych obratem skočila z okna ve čtvrtém patře na jednu z rušnějších pražských ulic. A ještě teď se mi někdy nechce vstávat, ale ne proto, že bych se zabila, ale proto, že se mi nechce od Tebe.
Jsem zamilovaná holka, někde, kde jsem si přála celej život žít s někým, s kym mě to baví. Jsem úspěšná tak, jak to umím já, ne tak, jak si všichni úspěch všeobecně představujeme.
Zkouškový přišlo dřív, než sem ho čekala, ale už se radši moc netrápim tím, jak to dopadne. Protože to vždycky nějak dopadne. A snad to teď bude alespoň nějakou chvíli takovýhle, špatnejch věcí už bylo dost.
 

Až se zas něco posere

21. března 2017 v 11:26 |  mysli píčou, šukej hlavou. 2017
Jsou jen dvě možnosti, proč nepsat na tyhle virtuální prostory. Buď je člověk šťastnej nebo mrtvej. Tak já hlásím svému budoucímu já, který si to tu určitě bude číst a dojatě vzpomínat, že já sem teď ta šťastná, ne ta mrtvá.
Za posledních pár měsíců si můžu odfajfkovat pár věcí, co sem chtěla udělat už dávno, hromada výletů, hotový zkouškový (jakštakš), filmy, co sem dávno chtěla vidět. A to všechno s šestkou.
Když šestka píše básně, jsou šťastný. Neumí psát depresivní věci. A já na to jen koukám a celýmu tomu nerozumim. Mám to naopak. S jakýmkoliv štěstím, což není pocit, na který bych byla nějak moc zvyklá, přichází absolutní kreativní sucho. Z básní lezou přisprostlý zamilovaný paskvily, z povídek neleze nic, končím u prvních dvou slov a pak odcházím pít víno nebo jen tak poslouchat ticho a pálit vonný svíčky.
Nemám sem co psát.
Až se zas něco posere, dám vědět.

Ať tohle nikdy neskončí

21. ledna 2017 v 22:43 |  mysli píčou, šukej hlavou. 2017
Hřej mi nohy v noci. Prosím.
Opíjej mě vínem, dokud nebudu umět být sama sebou. Prosím.
Změň mě. Změň mě tak, abych sama se sebou mohla být. Prosím.
Prosím tě, prosím tě o chvilky sounáležitosti, prosím tě o básně, prosím tě o pozornost. O jedinečnost okamžiků, i když jsou dny tak ukrutně všední. O teplo, které vychází z tvých slov, i když je mi věčně zima a zimu také často mluvím. Zvykni si na to, jak vypadám, zvykni si na to, že se ti někdo líbí. Zvykni si na mou nenávist ke tmě a lásku k nocím a pochop, jak to se mnou všechno zvládnout, nebo se o to alespoň nadále snaž. Mám na tebe tolik proseb. Mám tolik malých přání. Furt bych tě o něco prosila, protože se mi tak moc líbíš a jsem z toho zmatená. Nejsi můj typ a já nejsem tvůj a přesto nám to spolu sluší tak moc, že na nás ráda koukám. Koukám na nás do zrcadel, do výkladních skříní, do skel aut, kdekoliv, kde je náš odraz. Koukám na nás jako na obraz. Sedím tu opilá a říkám si, že budu psát jen to, co cítím. A je toho moc. Je toho hodně najednou, stejně jako dnešního alkoholu.
Hltej pořád můj charakter a nenech se jím otrávit. Prosím. Protože já z něj otrávená jsem, a to, že někomu ještě chutná je nádherný. Je to pocit, kterej nejde nahradit. Je to pocit, kterýho se nechci zbavit. Po tak dlouhý doby se nechci zbavit každýho pocitu, kterej mám, protože jeden z nich je tenhle. Snad nejsi jen obraz, snad nejsi jen sen. Snad nejsi jen jedna z věcí, kterou jsem si opilá vysnila. Nemiz. Nebuď dýmem z cigarety, nebuď zábleskem světla jedoucích aut, která zmizí tak rychle, jak přijela, nebuď prosím jen okamžikem, vytvářej se mnou okamžiky. Zkus se se mnou bát budoucích dní, protože už zase mám pocit, že nemůže být líp. A když se to stalo naposledy, bylo to tak. Vždycky to tak je. Ale ty pořád překvapuješ. Tak překvapuj dál. Hledej v mých slzách významy, protože oni tam jsou a já tak chci, abys ze mě dostal to, co mi nejde říct. A na to je potřeba čas.
Chtěj se mnou čas a chtěj se mnou jeho konec.
Chtěj mě dál, tak jak mě teď chceš.
Ať tohle nikdy neskončí.
Prosím.
 


Nejsem mrtvá

15. ledna 2017 v 10:40 |  mysli píčou, šukej hlavou. 2017
Nějak mi to nejde. Chtěla bych tu vyjádřit, jak se teď mám, ale vůbec nemůžu poskládat slova nějak smysluplně. Trochu to připomíná můj bordel v hlavě. A jako jsem to za poslední dobu udělala se svym bordelem v hlavě, zkusim si utřídit myšlenky i tady.
Letošní Vánoce byly ukrutný. Co se rodinných situací týče, víc hroznejch stavů, křiku, pláče, hádek a vesmírnejch píčovin, co vůbec nebyly potřeba řešit, ale my je přesto řešily, jsem dlouho nezažila. Chtěla jsem se zabít. Ležela jsem kolikrát ve vaně a chtěla jsem si dojít pro svoje nejhezčí šaty, lehnout si tam zpátky, pustit si Chopina nebo Rachmaninova a podřezat se. Neudělala jsem to a nevím, jestli jsem si to usnadnila, ale pro tyhle okamžiky to bylo asi správně.
Co se vztahových rovin týče, byl prosinec obrovská koule hoven, která dopadla dobře. Nejlíp. Potkala jsem někoho novýho. Potkala jsem šestku. Je to roztomilej člověk, kterej mě poslouchá a čte si moje věci. A ta hromada hoven prakticky spočívala jen v mejch neustálejch výčitkách, ve strachu, že nás někdo někde potká, že to bude celý strašně bolet, že se to strašně posere. A neposralo. A zajímám ho. A to je příjemný, po čtyřce, kterej je ten nejhorší typ ignoranta a po pětce, kterej cejtit uměl, ale dávat to najevo ne. A to já nesnesla. A tak jsem se po měsíci pražskejch orgií rozhodla, a po tom, co jsem o Vánocích šukala se čtyřkou a nepřišel ani záblesk tý lásky, co tam byl (vlastně se s ním teď docela dobře bavim, přátelsky, doopravdy) opustila po letech pětku. Ještě s tim nejsem uplně v pohodě. Ale kdybych s ním byla dál, tak se zabiju. Tak moc se snažil mi rozumět a nešlo to a já pak končila ve vaně a chtěla šaty a Rachmaninova.
Takže teď chodím po Praze s šestkou a nevím, co to je. Nevím, co to bude, jestli to něco bude, ale je to hezký. Je to krásnej, novej, povrchní cit. Není to dlouholetá láska jako s pětkou, není to neštěstí, který se táhne od roku 2013 jako se čtyřkou. Tohle je šestka. Je to povrchní a já se směju a jsem pubertální. Něco se ve mně rozsvítilo. Nějaký malý světýlko toho, že umřít by nemuselo bejt to ono. A třeba mě to přejde. Protože to se stalo zatím pokaždý. Třeba svejch rozhodnutí začnu litovat. Ale upřímně? Teď je mi příjemně. Nezvládám zkouškový, je toho hodně. Ale je mi to jedno. A nejsem mrtvá.
Ať rok 2017 stojí míň za hovno, ať nemusíme tolik přemejšlet. A kuřme péra, kdy se nám zlíbí. Tolik k názvu nové rubriky.

Oči a pleť

Viděli jsme se a byli jsme přátelé. Minule, když jsem tě viděla, byl jsi ve skupině lidí, teď jsme byli sami. A bylo to v pořádku. Už tě zvládám líp. Už tě vlastně zvládám dobře. Líp, než jsem myslela, že by to mohlo jít. Bolí mě jen to, že mi až teď, po pár dnech, došlo, co jsem ti měla říct. Když jsi říkal, že nemůžeš mít funkční vztah, protože nikdy nedokážeš dávat tolik, co ostatní, že od tebe žádná holka nedostane to, co očekává a co potřebuje. A to bylo tak hloupý. A já vím, že toho neumíš dát moc. Ale taky vím, že ono to občas nevadí. Že nikdy oba nedávají stejně. Že někdo víc bere, někdo víc dává, ale důležitý je, aby si ani jeden ve svý pozici nepřišel znevýhodněnej, aby to oběma vyhovovalo. Že když sme spolu my dva byli, dávala sem svoje všechno a ty ses jen snažil aspoň něco dát, ale dokud sme se na to nevysrali, nebyl to špatnej vztah. Přineslo to hodně dobrýho, hodně štěstí. Vždycky dávám víc, než beru. Podle mě to má člověk nějak daný. Nemůžeš se teď rozhodnout, že někomu vysaješ celou duši, protože když nejsi zvyklej brát, tak ti to nepůjde. Měla jsem ti říct, že věřím, že někdo s tebou bude strašně šťastnej. Protože teď ti to neřeknu a ty si to třeba nedomyslíš. A mohla to bejt ta jedna věc, která, až ti zas bude strašně zle a nebudeš zvládat život, ti vykouzlí alespoň minimální úsměv. Ale neřekla jsem ti to. Jen jsem ti odkejvala, že seš vlastně vztahovej negramot. Víno posraný.
Dneska jsem se zamilovala ve vlaku. Jela naproti mně slečna s tak zelenejma očima, tak nádhernou pletí. Tyhle jediný dvě věci. Nebyla moc hezká, nebyla moc hezky oblečená, nebyla ani hubená, nebyla vlastně nic moc. Ale ty oči a nádherná pleť mě donutily na ní čumět celou cestu a párkrát si musela myslet, že sem pěkná píča, že na ní tak čumim. A už jí nikdy neuvidim, asi, ale někdo by jí měl říct, jak krásnou pleť a krásný oči má. Lidi by tyhle věci občas měli slyšet, někdy by měl svět bejt dobrej.

A neklepu se

Včera jsem ho viděla a neříkám, že to se mnou nedělá nic, ale oproti tomu, co by to se mnou kdy udělalo, bylo tohle zanedbatelný. Snažim se žít dobře, sem z toho šťastnější, vždycky sem. Vždycky, když zvládnu aspoň v rámci možností jíst, když se dokážu hejbat, když jen neležim v posteli a nečumim do zdi a neklepu se z toho, co příjde, z každýho dalšího dne, vždycky když žiju tak, jak bych měla, protože mám pár nemocí a rozhodně jim nepomáhaj hladovky, který se mi poslední dobou už ani nedějou, protože mám problém s jídlem, ale proto, že sem líná jít nakoupit.
Nedávno sem na to vzpomínala. Jak jsem jedla jednu přesnídávku denně a byla sem se sebou tak spokojená a jak se to vždycky pokazilo a byl to strašnej pád. Nikdy sem neměla moc silnou vůli, v tomhle případě díky bohu. Bylo to frustrující a teď žiju a jim. A neklepu se... moc. Piju zelenej čaj místo kafe. Piju víc vody než alkoholu. Je zajímavý, jak moc mi nejde přes prsty, že jsem vlastně, tyvole, no šťastná. Jasně, že to není ideální a asi ani nikdy nebude, ale pro teď, když čekám na metro, nemusim se přemlouvat, abych pod nějak neskočila. A to je dobrej začátek dlouhodobějšího štěstí. Po dlouhý době se cejtim zamilovaná. Do toho správnýho, do kterýho chci bejt. A je mi z toho hezky.
Venku je podzim a ve mně jaro.

Zacelený jizvy

Věci už tolik nebolej. Dřív to bylo o dost horší, teď už je člověk otupělej. Mám pocit, že už mám na svý emoční stránce tolik jizev, že už se tam nový nevejdou, a tak se jenom pořád zacelujou rány, který už byly, ale nemohou vznikat nový, není kam je pustit. A možná proto, anebo jenom díky tomu, je mi teď líp. O dost. Nepřicházím do styku s bolestí, čtyřku jsem dobu neviděla, ačkoliv už se to zas blíží, už to tak nějak vycejtim. Máme intervaly.
Bydlím teď někde, kde mě to nesere, chodím poprvý za svůj život do školy, která mi není uplně k hovnu, sem z hromady věcí uplně čistě nadšená. A tak jsem si včera pustila hudbu, když sem jela domů. Hrála jedna písnička, která mi připomněla, jak sme sedávali u čtyřky, hráli na kýble místo bubnů, bylo nás tam hodně a každej hrál na něco a bylo to hrozně milý. A pak sme hulili a poslouchali tohle. A ještě pár tejdnů zpátky bych se při týhle vzpomínce asi rozbrečela, tak jako vnitřně, ale teď už nemám na jizvy místo. Smála sem se a celá tramvaj se na mě divně otáčela a jedna stará paní se na mě smála taky.

Využívání

Napsal mi ten kamarád, co mě tak strašně vojebal a posral, že si vlastně do dneška neumim vysvětlit, jakto, že jsem ho tehdy nezabila. Jako doopravdy. Že mi prostě nestálo za to, ublížit mu tak, že už by prostě nechtěl bejt. A já se zas cukám jak polomrtvý zvířátko a snažim se bejt na něj hnusná a de mi to tak blbě, až je mi z toho... blbě. Mám jedinej zásadní životní problém, a to ten, že lidi, ke kterým přirůstám srdcem nebo vlastně čimkoliv jinym, jsou prostě obvykle hrozný zmrdi. A já to o nich vim. A oni vědi, že já sem zlá jenom na nevinný. Že na ty, na který bych měla, na ty zlá nejsem, protože jsou to ti, co ke mně přirostli a já už bez nich nechci (nebo v horším případě neumím) být.
Čtyřka mě poslední dobou využívá jak nejlíp to umí a já ho, ačkoliv to (jako tradičně) vim, nechávám, protože pro mě z toho plyne aspoň ten malej záblesk pocitu, že nejenom já jeho, ale i on mě občas potřebuje. Nepotřebuje. Kdyby sem nebyla ta blbá já, bude to někdo jinej, ale to by mi nedalo ten záblesk a ten já teď fakt hodně potřebuju.
Blbý je, že s pětkou, se kterym už vlastně skoro tři roky sem, je to všechno zasraně dobrý. A já místo toho, abych si vážila toho, že mám vedle sebe člověka, kterej je v pořádku, kterej se nerozkládá do hoven, kterej na mě není hnusnej, nevyužívá mě a má mě rád a přitom to není uplnej debil, se prostě ještě musim obklopovat někym, kdo by za to vůbec neměl stát. Vlastně moc nevim, co to vlastně teď dělám, jestli je to ještě ta láska, nebo už jenom zbytek citu, vlastně ani nevim, kterýho z nich využívám já.

Nechce se mi nic

A tak jsi zase tady. Pijeme spolu šestý pivo a odcházíme k tobě domů, povídat si, jo jasně. Už zase mě udivuje, jak můžu bez těhlech polibků přežít měsíce, jak můžu bejt šťastná bez tvých objetí, jak můžu čekat, že se to už nikdy nestane, že je to vždycky tak nádherný, jako by to bylo bývalo mělo být nakonec. Nevím, jak můžu čekat, že z tohohle vylezu psychicky v pořádku. A tak zas nežeru a nemám nejmenší ponětí, co dělat sama se sebou. Snažím se na to přijít, ale vždycky, když už se blížim, tak jdeme na těch milion piv a zas a znova končíme u tebe. A zas a znova se ztrácim a zas a znova mi dochází, že kdyby se tohle kdokoliv dozvěděl, tak se zabiju, než abych musela vysvětlovat, že jen díky tobě jsem se ještě nezabila, ačkoliv se vlastně ani nesnažíš mi pomoct. Využíváme se navzájem, je to nechutnej vztah dvou lidí, oba dobře víme, že už spolu nikdy nebudeme, a že ani jeden z nás neumí bejt šťastnej, i kdyby tomu nahrávali všechny situace. Že už navždycky budeme strašně mizerný, že sme životní invalidi, že nás život rozšlapal a my nemáme sílu se pořád zvedat, a tak prostě jenom ležíme. Že vždycky příjde nějaký vzplanutí, pocit, že by všechno mohlo bejt o dost lepší, ale o to horší je pak ten pád.
Zase přichází období, kdy budu muset začít po mnoha měsících něco zvládat a absolutně si neumim představit, že se ráno zvednu z postele a dokážu existovat. Mám pocit, že to nezvládnu, že už prostě nedokážu zapírat všechny svý vnitřní průsery a tim zvládat život, jako to zvládaj všichni ostatní a ještě u toho vypadaj, že je to neuvěřitelně baví.
Nechce se mi bejt. Nechce se mi nebejt. Nechce se mi nic.

Horská dráha

Trčim tu na tomhle světě už docela dlouho, ale zatím sem tu dobu trávila jenom čekáním na příležitosti, čekáním na život, na smysl, na radost, hodnoty. A teď zjišťuju, že už je na dost věcí pozdě. Že sem stihla dospět (alespoň co se věku týče) bez mrknutí oka, ani jsem neviděla, že se to děje, neviděla sem vlastně nic, protože můj záběr byl tak úzkej, že jím neprošla prakticky žádná aktivita.
Rovnám se, ale odmítám se smířit s tím, že čtyřka už několik měsíců do mého života skoro nepatří. Jinak se mám dobře až na momenty, kdy nemůžu spát a dochází mi, o kolik sem ve všem mohla bejt lepší, o kolik věcí jsem přišla. Ale to asi každej. Nikdy si neodpustim, že jsem na podzim roku 2013 nebyla otevřenější, že jsem se otevřela až když už bylo moc pozdě. Že jsem se dokázala zamilovat do dvou lidí najednou, a že tím ubližuju jen sama sobě. Že můj život funguje jako horská dráha, která je ještě ke všemu v dost špatnym technickym stavu a dost možná, krom toho, že jede furt nahoru a dolů... že jednou dost možná vykolejí.
Típám cígo a du do prdele, na tohle sem moc nametená a moc ubrečená.

Kam dál