20.5.2012, 15:27
Táhne mě k tomu jistá nepojmenovatelná síla, veškerý ty výkřiky otce a ta počínající hysterie nad známkama z matiky. A co já vlastně s tím? Táhne mě to k chlastu, protože to prostě stojí za pytel. Je mi pak o něco líp. Nepiju proto, abych se poblila z okna a všichni ze mě měli prdel a podávali si mě přes stůl. Jen mi chutná vypít si tu svojí sklenku a pak jen cejtit, jak se všechno a všichni mění do alespoň trochu lepší podoby. Pak si zapálim a jen tak tupě sním o tom, jak odsaď jednou odjedu a na všechno se tu vyseru. Budu se vracet za Ní na balkon, na naše půlnoční cigára a na lemondku, ale ve svý podstatě mi tu nezůstane nic jinýho, pro co by mělo smysl se vrátit do týhle díry. Odjedu do Německa, v Berlíně budu pravděpodobně budu dělat servírku a bude mi krutě skvěle. Nebo budu kamioňák. To je v podstatě jedno, jen mě tíží fakt, že mě od toho dělej pravděpodobně ještě hodně dlouhý dny bytí a tudíž i chlastu a cigár. A pak do Berlína nepřijede to sebevědomí malý dítě, který leží někde uvnitř mě. Do Berlína přijede sesypaná kostra bez jater, bez ledvin, bez peněz, beze všeho. A pravděpodobně taky bez svědomí, dokouřila sem krabku, nemám nervy, mám tupý sny a do toho všeho se asi začínám cejtit tak trochu bisexuální, vlastně spíš začínám vědět, že se mi to v sobě nechce držet. To je vlastně jedno.
My všichni
Upusti tělo a tiše si sedni
Upusti cígo a jen pomalu stárni
Upustím krev když žiju den v nedni
My všichni sme děsně nehumánní
Hele s tou bisexualitou si vůbec nedělej starosti.
Mám chuť se zase opít...