Velký holky nebrečej, velký kluci asi jo

9. května 2012 v 19:24 |  prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012

9.5.2012, 19:13

Kdybych byla jinýho pohlaví a nemusela se u toho tak blbě kroutit, tak to tady pochčiju, spolu s tim ubrečenym hovnem co teď napíšu. To bylo jen taký skromný poetický varování.
Když sem dneska o poledce dopíjela lambrusco z předvčerejška, nebo včerejška nebo z kdy, řikala sem si, že na tom třeba ještě nejsem tak zle, že všechno klapne, já se jednou přestěhuju do Berlína a svět se odbarvý z tý barvy sraček, do kterejch sem se dneska zas zdárně dostala, respektive se do nich dostávám pořád hloubš a hloubš. Teda aspoň mi to trděj ostatní, mně to takhle docela vyhovuje.
Berlín je moje město. Vždycky když tam sem, najdu si něco, co mě tak uchvátí, že se z toho můžu posrat štěstím a vypadám jak měsíc na hnoji. Tuhle to bylo kolo zaparkovaný v dvoumetrový jámě a typ doucí si jen tak po ulici s černou punčochou na hlavě. A ještě sem se tam připletla do demonstrace za legalizaci marihuany, příjemné připletení. No.. nic neklapne. Matka se mi zas hrabala ve věcech a zas našla asi tak cca miliondvěstěpadesátdvatisícosmsetatakdál a půl lahve (k tý půlce se váže vtipná historka, jak sme pilkou řezali lahev a od tý doby má kamarád nehezkej šrám na tváři a můj otec zničenou pilku.. no dobře, možná to neni vtipná historka) a jak tak našla ty lahve, tak mě zas přestala mít ráda, jako vždycky po dvou dnech co sme spolu za dobře a zase mě bude provokovat než jí řeknu něco nemilýho, ona si bude mít na co stěžovat otci a bude to v prdeli.
Po škole sem šla s (jednim) přítelem do čajovny. Bude relax, řikala sem si. Hovno bylo. Když se mi (zas) rozbrečel na rameno, tak sem si myslela, že ho praštim. Vyjadřování svejch emocí by si moh nechat na dobu, kdy bude proč je projevovat. Sem strašně zlej tvor. A když mi na rameně brečel poprvý, tak mi to přišlo vcelku roztomilý, protože sem věděla, že to bude snadný, hodně snadný si ho v sobě přivázat a mít ho. No, teď už mi to roztomilý nepříjde, protože ve vztahu sem ráda tou holkou aspoň občas já (proto mám ještě Dvojku žejo). Ta, kterou kluk veme, vysklí s ní skříň, strhá z ní oblečení a prostě jí vošuká, udělá se a je mu jedno, že ona ne a já mám pak bejt ta, co mu řve na rameně, třeba. Ačkoliv naposled tohle vysklívání, mlácení a šukání dopadlo rozbitou digestoří a nějakou rozbitou věcí, která se nakonec ukázala jako nějaká docela důležitá věc, neb po tý co sem otevřela oči sem zjistila, že to vlastně byl kávovar, jen to prostě bylo tak luxusní, že se nedalo něco nechytit, nestrhnout, nerozbít a neknokautovat.
A teď du se psem, protože zapálit si tu teď, tak to bouchne, možná bych tu měla vyvětrat.
A nebo nepudu, protože poslední cígo mi vyčoroval kamarád.
A tohle asi radši nepouštět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meggy Meggy | Web | 9. května 2012 v 21:01 | Reagovat

Jo přesně to znám. Taky jsem radši, když můžu bejt ta holka, kterou kluk utěšuje. Člověk si přijde trochu hloupě, když se mu kluk rozbrečí na rameni. Navíc... pořád mám bůhví proč v hlavě zafixovaný, že kluci maj bejt ty hrdý, co přece nebrečej. Haha

2 Arkadina Arkadina | Web | 16. května 2012 v 12:59 | Reagovat

Pilka? Řezání lahve? Sem s tím. A hlavně s odpovědí na otázku proboha proč.
Myšlenka někoho praštit je velmi častá. Otázkou je, jak by svět vypadal, kdyby byla vždy realizována.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama