Tak dobrý, ne že by se všechno za poslední dobu uplně posralo.
26.5.2012, někdy v noci
Ležim Jí na rameně a už jen vzlykám, nemám co brečet, řvu na prázdno, strašlivě to bolí, jakoby mi někdo drápal oči z důlků. Trochu se uklidňuju a kouřim už asi 28mou cigaretu. Už dlouho mi nebylo takhle a necejtila sem se tak sama. Píšu si lacinou básničku na ruku, následně si tou rukou utírám zbytky slz a ona mizí v práznu někde pod balkonem. Nepili sme a tak si všechno pamatuju a to je snad ještě horší, než litování nad tim, že si nic nepamatuju. "Když to tak moc řeže a pálí a bolí, to neni jak když kluka kopneš do koulí, to je jak když mu ty koule zaživa uvaříš a sežereš", brečim něco v tomhle smyslu a ani jedný z nás to výjímečně nepříjde vtipný. "Lidský duše umíraj. Některý lidi žijou věčně, ale ty kecy o tom, že duše je nesmrtelná sou jen kecy. Tupý kecy. On už neni ten co Ti za to vždycky stál, tak se na to vyser. Prosím.", chvíli sem si visela přes balkon. Pak se zas šplhám zpátky a vůbec nevim co mám dělat. Ono co dělat, když se vám kamarád prostě zblázní. Doopravdy zblázní. A ubližuje lidem. A vy nechcete opustit kamaráda, ale už vás jen tíží a trápí. A pak.. pak se to tak moc posere, že to nejde sepsat do slov, ale jen do textů na ruce, který chcípnou snad ještě dřív než zbytky duší.
Člověk má jednu výjimečnou vlastnost - ubližovat ostatním bez důvodu nebo pro potěšení... a taky ubližovat sobě. Moc přemýšlíme, máme příliš mnoho možností a příliš málo rozumu...