Červen 2012

Nic se neděje, kurva

15. června 2012 v 20:04 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Já se mám do prdele tak strašně ráda. Přežila sem všechny sračky posledních dní, přežila sem včerejší megalomanský pití a jediný co mě teď sere, že je mi blbě jak kokotovi, ale nemůžu se prostě vyblejt.
Znáte ten pocit, kdy prostě vaše tělo potřebuje něco dělat, nebo se zblázní, už nemůže dál ležet, držet hubu a nic nedělat?
Za poslední dobu sem přišla na to, že mluvim jak ukrajinskej dlaždič s nádechem svahilskýho cvoka, odnaučila sem se česky a sem sprostá jak prase. Kurva.
Přestávám kouřit. Už pátej den začínám přestávat teda.
Odhodlávám se k stříhání nehtů na nohou a mám z toho blbej pocit. Je to humpl.
A sakra vážně se momentálně nic jinýho než chlast a cigára a nehty neděje.

Klecy v keci

12. června 2012 v 15:20 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012

Klec

Prohrávám.
Sázky sou uzavřený.
Za neprůstřelnym sklem.
Stejně jako naše smysly.
Ale ony sou otupeny jinou drogou.
Svou vlastní cennou.
Ke které se Bůhnevíproč všichni derou.
Pro nic za nic?
Pro zisk?
Pro něco co ostatní nemají?
Prostřelený neprůstřelný sklo.
Chci se dostat ke Tvé ceně.
Přes třináctiletej podraz.
Srpnovej.
Prosincovej.
A stejně je podrážim dál.
Podrážíme.
My je podrážíme.
Abysme mohli mít to co ostatní ne.
Nebo aspoň většina.
A nejde o to.
Stejně na tom vůbec nezáleží.
Ať si maj, nemaj co chtěj.
Jde sakra jen o to.
Že přestože nemáme nic.
Máme sebe.
No co.
Nemajetnej majetek taky majetek.
Lehká sebestřednost.
Těžký závazky.
Riskuješ.
Riskujeme.
Seš já.
Sem Ty.
Žádný kecy v kleci.
To jen my jsme v kleci.
Oni nám tu klec zamykají.
My se z ní dostáváme, sami.
Abysme sami nemuseli být.
A pak už nikdy.
Nikdy.