Pravděpodobně sem chytla potřebu sem psát tyhle blitky každej den.
A vůbec, ale absolutně vůbec mě to netrápí, protože už vidim, jak mě zas chytne zkrat a celý to tu smažu. Což mě taky nesere. "mám v piči";"máš v piči?!"
Chodim běhat, každej den, jde to strašně ztuha, jako bych to nikdy nedělala, možná to bude kouřením, pitím, nebo nějakym tim dnem prodlevy, co sem to praktikovala naposledy, rozhodně i přes to, že pak sedim ve vaně, bleju a zároveň na sebe nechávám týct studenou vodu a můžu každou chvíli zkapat na infartk nebo selhání plic, mám to docela ráda. Vlastně docela dost. A sem hubenější a hubenější, což bude fajn, do tý doby, než to zas pude někam moc do... žeber, páteře a obecně než to zas obtáhne všechny kosti víc než je zdrávo. Žije se mi dobře ve váhový kategorii v rozmezí asi tří kil a jak to stoupne, tak se ze sebe můžu poblejt a jak to klesne, tak ze mě zvracej všichni okolo. Na mojí vejšce je všechno vidět a když říkám všechno, tak i moje životospráva (dvě jídla denně, 5 kiláků denně, cigára, panáky, sex a tak, zní to jako nějaká nemoc, ale já nemám hlad a mám neskonalou potřebu něco dělat). Nikdo se ale nijak víc nikdy nestaral, ani přítel nikdo. Až on, ten ze kterýho sem v hajzlu a nechtěla sem o něm vůbec psát, až ten mi teď do toho kecá, je rád, že sportuju, ale zakázal mi zhubnout a nutí mě jíst a já pak bleju do tý vany, žejo. Ale jedna věc, kterou mi řek a díky který sem asi trochu prozřela bylo, že sem moc sebekritická a místo toho, abych jako každej průměrnej člověk kritizovala ostatní, kritizuju jen sebe. Nejdřív sem se bránila, ale jakmile mě chtěl hodit do hnoje, seznala sem, že na tom možná něco bude. Protože ano, večer předtim sem mu zase hodinu na skypu vysvětlovala, že vůbec nejsem hezká, že nos tohle, že pusa támhleto, že plochej hrudník, že velká prdel. A ono by vlastně mohlo bejt hůř žejo. Tak sme tentokrát ztrávili večer kritizováním ostatních, to bylo příjemný.
Rozhodla sem se, že někdy v blízký době (tak asi v dalších příštích pěti letech, nebo tak, haha, vtip), si prostě udělám vejlet do nějakýho města, sednu si tam na námko, a budu hrát asi na kastrol a k tomu zpívat a třeba si vydělám na cestu domů. A pokud ne, jakože je to pravděpodobnější, tak se prostě domů projdu, proběhnu, nebo tak. Mám hodně takovejch plánů. Cesty do španělska stopem (nebo nonstopem, žejo), vejlet do prahy za účelem sezení na hlaváku a pozorování lidí, kreslení na břehu moře uplně kdekoliv. Kafe na terase, cigárko v puse a to všechno v hodně levnym francouzskym hotýlku, nebo levnym francouzskym kempu bez terásky, ale prostě tak. A hlavně, HLAVNĚ SI PLÁNUJU CESTU DO BERLÍNA, to ale až to půjde nadoživotí, nebo do doby, než by mě to přestalo bavit.
Příjdu si hezká. Chodim tu s oloupanejma černejma nehtama, nějakejma fakt hnusnejma pupínkama na nohách, mokrý vlasy, rozmazaný oči. A přesto, přesto si příjdu tak volná a tím i tak hezká. Kdybych se teď rozhodla se vydat někam do prdele, měla bych tu sílu odejít. Chtělo by to sice pár let k dobru, ale kdo se stará. Tahle nálada ze mě dozejtra vyprchá, tohle asi smažu a tak, ale teď je mi tak neuvěřitelně dobře. Je mi tak pokaždý když je daleko a jen si píšem. To je na mě hodnej a vždycky mě přesvědčí o životních nadějích, který pak utopim v nějakym dryjáku.