Rozpadá se všechno, co bylo doteď jistý. Každej den koukám na cestu a čekám jestli nepoběží okolo, protože naivně doufám, že si vybere mě, že už mi nebude psát, že jí miluje, že mu nebude vadit, že kouřim, tudíž se před nim nebudu muset schovávat. Že všechno bude tak jednoduchý, jako když byla někde v trapu. Protože ono moje silný já zmizelo s posledním cigárem a posledníma asi tak 70ti korunama.
Slavili sme konec školního roku s asi 10ti lidma. Pobuřovali sme ještě půl kilometru daleko, řikali lidi, který byli schopný jít po svejch s vidinou dalšího chlastu pro nás nemohoucí. Miluju ty akce, kdy okolo choděj nametený kamarádi a řikaj "notáák, dej si práská, dej si cigaretkůů". Pak sem to zalomila v pozici supermana na schodech v parku z čehož mě vymanil až vajgl na mý ruce, na kterej budu mít asi dlouhodobou památku.
"Příjdu, ale je to naposledy, co se uvidíme";"dobře, jak myslíš", odepisuju mu a po tvářích mi teče tolik slz. Vždycky sem strašnej hrdina, když du po blbejch šutrákách na podpatkách, když je mi zima, ale nechci aby mi půjčil mikinu. A najednou se sesypu do malinkatý osůbky, skočim do bazénu v oblečení a tak moc doufám, že se blbě nadechnu a utopim, protože sama nemám odvahu si něco udělat. Hrdino!.. pak zazvonil. Povídali sme si, respektive on povídal, o ní, jako ostatně poslední dobou pokaždý. A stejně sme se nakonec líbali a skončili sme v posteli. A jestli to bylo naposled, tak sem ochotná umřít, protože on by se moh zrázu stát mým posledním přáním.
Tak aspoň, že spolu šukáte. My ani to ne. :D