Každodenních pět kilometrů se projevuje strašlivou bolestí nohou a neuvěřitelnym klidem.. na duši? No, dejmež tomu, že na duši. Cejtim se poslední dobou děsně dobře. Skoro nekouřim (nejsou na to prachy, někdy mě napadá, že nemít prachy možná ve svý podstatě přináší zdraví.. pak si vzpomenu na krabicový víno a kusovky) a je neuvěřitelný, o kolik víc toho plíce vydržej bez neuvěřitelný zátěže dehtu, zvlášť když máte plíce už od mala na hovno.
"Nebudem spolu spát"
"Tak ne"
"Ale masírovat záda a hladit mě.. to přece kamarádi můžou ne?"
Chlast se snažim omezovat. Ne kvůli zdraví, ne kvůli nějakejm závislostem, ale kvůli sobě. Když sem vožralá, prokecnu na sebe snad i to co neni pravda a pak se o tom všude mluví a já tuhle potřebu vážně nemám. Nemám potřebu bejt středem pozornosti, zvlášť u lidí, který mi nestojej ani za to krabicový víno. S kolou.
"Už sem tejden bez sexu, to je na piču"
"Já běhám, pomáhá mi to"
"Já taky běhám... ale už to nepomáhá"
"Vim, že běháš. Seš můj vzor a cíl, až uběhnu to co Ty, za čas jako Ty, budu spokojená"
"Ty nikdy nebudeš..."
Asi má pravdu, nikdy nebudu spokojená. Sem strašná. Něco namaluju a nikdy se mi to nelíbí. Něco nazpívám a nikdy, nikdy mi to nepříjde dobrý. Umim mluvit s lidma. To je asi to jediný co mi de. Ale k čemu mi to je, když lidi nechtěj poslouchat. A tak běhám. A jednou uběhnu tolik co on za čas jako on.