Srpen 2012

Pokousy

25. srpna 2012 v 1:42 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012

Pokusy

Říkáš, že jsem blázen a ať nevolám Ježíše
Sedím si na vedení a Tobě sedim na břiše
Málem jsem si zlámala ruce a nejmilejší štětce

Psala sem, že Tě neumím milovat, lžu si
Takhle skončila zvědavost, co doplatila na pokusy
A Ty pořád věříš tý.. štětce

sobota, 25.8.

Cigára a výčitky. Nevolnost a chuť popela. Popel a chuť nevolnosti. Výčitky a další cigára.
Běhání, sprchování, čaj, čaj, čaj, běhání.
"Nikdy mi už mi neřikej blbko, ani z prdele. Posílej mě do hajzlu, řikej mi krávo, ale pro Tebe prostě nejsem blbka. Já totiž prostě nejsem blbá!"
Vysávání, malování, psaní, malování.
Touha po zážitcích vzala roha a já se plácám ve svý samostatnosti a.. je mi líp.

Co dělaj nekuřáci?

21. srpna 2012 v 16:25 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Nemeju se a sere mě to vedro.
Nemaluju se a nečešu se.
Tvrdnu doma v pokoji a modlim se abych se neusmažila.
Piju litry vychlazenýho čaje, protože bez čaje neumim žít.

Nikomu se nechce nic dělat. Poslední akce, kterou sem měla šanci zažít, sem problila a ztrapnila se před pár hodně důležitejma lidma v mym životě. Nasrala sem svojí rodinu tak moc, že sem zbavená povinnosti se s nima denně bavit, protože mě ani nezdravěj, což mě velmi, ale velmi vážně těší.. a teď zas začne školní rok a já se z chemie a fyziky poseru a rodina pak zas bude posraná z mejch nevýsledků a možná mě zas deportujou k babičce a budou si myslet, že si tim ode mě pomohli a já s ní mezitim budu pít, jako vždycky. Mám ráda svojí babičku. A nevim co budu dělat, když teď nekouřim, protože vážně nevim, co jinýho se dělá o přestávkách, co dělaj lidi co nekouřej.. seděj a já nevim, povídaj si bez cigára? A měla bych začít asi jíst víc než oběd denně, protože ono to nějak přestává fungovat a nějak mě nenesou nohy a kdybych zas netrpěla tejdnem hrůzy, tak si snad myslim, že sem těhotná. Protože takhle moje tělo nikdy předtim nefungovalo. Teda fungovalo, ale většinou aspoň po tejdnu na takovýhle stravě dostalo hlad.

Timhle sem se vymluvila z problémů týkajících se mejch závislostí, jídla a školy. Už se vidim na vejšce a ještě to je tak daleko, kurvapráce. No.. nebo aspoň ta práce. Vlastně by mi nejvíc vyhovovalo někde dělat servírku a pak se vracet do malýho bytu, nebo se nikam nevracet. Jenže to je s mejma rozklepanejma rukama a odhodláním se na všechno vysrat asi tak pravděpodobný, jakože se teď seberu, odejdu na seyscheli a budu šťastně žít někde na pláži.. ve stanu. Haha.

Tolik co on, za čas jako on

19. srpna 2012 v 14:12 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Každodenních pět kilometrů se projevuje strašlivou bolestí nohou a neuvěřitelnym klidem.. na duši? No, dejmež tomu, že na duši. Cejtim se poslední dobou děsně dobře. Skoro nekouřim (nejsou na to prachy, někdy mě napadá, že nemít prachy možná ve svý podstatě přináší zdraví.. pak si vzpomenu na krabicový víno a kusovky) a je neuvěřitelný, o kolik víc toho plíce vydržej bez neuvěřitelný zátěže dehtu, zvlášť když máte plíce už od mala na hovno.

"Nebudem spolu spát"
"Tak ne"
"Ale masírovat záda a hladit mě.. to přece kamarádi můžou ne?"

Chlast se snažim omezovat. Ne kvůli zdraví, ne kvůli nějakejm závislostem, ale kvůli sobě. Když sem vožralá, prokecnu na sebe snad i to co neni pravda a pak se o tom všude mluví a já tuhle potřebu vážně nemám. Nemám potřebu bejt středem pozornosti, zvlášť u lidí, který mi nestojej ani za to krabicový víno. S kolou.

"Už sem tejden bez sexu, to je na piču"
"Já běhám, pomáhá mi to"
"Já taky běhám... ale už to nepomáhá"
"Vim, že běháš. Seš můj vzor a cíl, až uběhnu to co Ty, za čas jako Ty, budu spokojená"
"Ty nikdy nebudeš..."

Asi má pravdu, nikdy nebudu spokojená. Sem strašná. Něco namaluju a nikdy se mi to nelíbí. Něco nazpívám a nikdy, nikdy mi to nepříjde dobrý. Umim mluvit s lidma. To je asi to jediný co mi de. Ale k čemu mi to je, když lidi nechtěj poslouchat. A tak běhám. A jednou uběhnu tolik co on za čas jako on.

Jako bych to nebyla já, ale jen já

11. srpna 2012 v 22:16 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Jako bych to už nebyla já.
Když to tady po sobě čtu.
Když se koukám do zrcadla.
Když píšu, maluju, zpívám.

Děsí mě představa, že sem sama sežrala svý já a teď už sem někdo uplně jinej, kdo se mi ani za mák nelíbí a kym bejt ani za mák nechci. Dovádim sama sebe do stavů, kdy mlátim do stěny a snažim se z toho blbýho nemojeho těla dostat ven. Litry čaje, litry kafe utopili kus mě. Nebo se jen prostě vyvíjím jiným směrem než bych sama chtěla.

Napsal, že jednu dobu tajně snil, že bude se mnou a ne s ní. Aha. Tak dík, že mi to sděluješ teď, když už to teda očividně není aktuální. Vztahy zasraný.

Jasně, že lhát

7. srpna 2012 v 0:37 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Když se tak před rokem se slzama v očích ptal: "že mi neumřeš?" a já mu nedokázala slíbit, dokázala sem se jen rozeřvat jak malý dítě, nedokázala sem ho uklidnit a teď bych po něm chtěla aby mě uklidňoval. Chtěla bych po svym příteli, se kterym víc nechci bejt než chci, chtěla bych to po člověku, nad kterym tajně doufám, že ho budu moct nahradit za toho kdo mi tak moc rozumí. Nebo za tu, co mi rozumět nemusí. Kdyby se zeptal teď, slíbila bych že neumřu a uvažovala bych nad koupí hromady léků a lihoviny. Protože tak já to prostě dělám, něco slíbim už ve chvíli když vim, že to nevýjde a docela mi chybí ta doba, kdy sem neuměla jen tak tupě slibovat a radši sem se rozbrečela. Docela mi obecně chybí ta doba, kdy si všichni mysleli, že to prostě nedám, že to vzdám a že si jen tak chcípnu. A pak umírali lidi okolo a já tu pořád trčim, jeden kamarád ve cvokárně, další pod drnem, příjde mi to tak moc nespravedlivý. A já tu uvažuju nad otázkou "lhát či nelhat". Jasně, že lhát. Protože jinak už to nejde. Nohavica sice není můj hudební šálek vodky, ale co nikdy nezapomenu je "postele rozdělené na dva suveréní státy, ozdoby na tapetách jsou jak pohraniční dráty, ve spánku nepřijde to, spánek je sladká mdloba, že byla ve mně láska, je jenom pustá zloba, dráty bych zrušil."
.. proto netapetuju, ale maluju po zdech.

Moje město

4. srpna 2012 v 23:47 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Poslední dobou je ta realita taková poblitá. Furt se někde něco děje a já se do toho pořád nemůžu vžít. Takže pak sedim na námku, povídám si s barevnejma dlažebníma kostkama a fakt se směju. Naše ultraprohniládíraměsto se slejzá prakticky denně až okolo jedenáctý, večer, na náměstí. Potkáte tam cokoliv, i to co nechcete. Přes den je vylidněno a potkávám jen japončíky a rusáky, přijíždějící se podivat na děsně skvělý památky UNESCO. Kdyby věděli, že sou v díře prolezlý feťákama a třináctkama, co by za cigáro dali i mně, asi by jim to tu tak príma nepřišlo. Historický centrum se v noci změní na centrum šukání na lavičkách a takhle to zní, jako by tam byla nějaká obr kalba, neni. Prostě se smažky, třináctky a pak my znuděnci, neuměj slízt nikde jinde, tak se slejzaj 20 metrů od fízlárny. Když si tuhle mysleli, že nás vochčijou a udělali přes den zátah, mysleli sme všichni večer, že se poblejem smíchy. Nevim, jestli to bylo kvůli chlupatejm, nebo kvůli líbajícím se malinkejm hovádkům na lavičkách s blonďatou patkou, ale ano, poblili sme se.
Neumim psát o ničem jinym než o Něm nebo o chlastu a hulení.
Sem marná tyvole.

Brečim si ve smíchu

1. srpna 2012 v 1:23 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012

01.08.2012, Středa

Pusť moje triko, pusť moje knoflíky, pusť nám radši nějakou z našich písniček na youtubku, takovou, u který Ti rozdrápu ruce do krve, až budeš skoro vzdychat, takovou, u který se mi budou drát slzy do očí, protože já umim brečet štěstím. Pusť ty, který si pouštěl dřív a dělal si mi radost tím, že přesně víš, co mám ráda. Vzpomínáš na doby, kdy sme si psali nesmyslný pohádky na dobrou noc? "Vyrazila bych do Španělska, do Německa. Přijela bych Ti před barák parníkem, nasedli bysme do něj a v tu ránu by se proměnil v ponorku. Pak by jí spolkla velká velryba a vyplivla by jí na Antarktidě. A my bysme pípaly s tučňákama do zmrznutí." Já už si totiž ani moc nevzpomínám. Nějak děsně rychle si zapomněl, že sem se Ti tak moc snažila pomoct a nečekala sem nic zpátky, jen sem Tě prosila, ať mi nelžeš. A ono ta prosba nefungovala. A teď zjistim, že mě zamlčuješ, protože to, že sme oficiálně kamarádi byla asi moc upřímná verze. Ano, rozepínám Ti knoflíky a líbám Tě a Tobě se to líbí i když vim, že mě pak budeš pomlouvat před ní, abys dosáh toho největšího aliby, aby ona měla dojem, že mě nenávidíš. A co já vim, třeba je to vlastně pravda.