Poslední dobou je ta realita taková poblitá. Furt se někde něco děje a já se do toho pořád nemůžu vžít. Takže pak sedim na námku, povídám si s barevnejma dlažebníma kostkama a fakt se směju. Naše ultraprohniládíraměsto se slejzá prakticky denně až okolo jedenáctý, večer, na náměstí. Potkáte tam cokoliv, i to co nechcete. Přes den je vylidněno a potkávám jen japončíky a rusáky, přijíždějící se podivat na děsně skvělý památky UNESCO. Kdyby věděli, že sou v díře prolezlý feťákama a třináctkama, co by za cigáro dali i mně, asi by jim to tu tak príma nepřišlo. Historický centrum se v noci změní na centrum šukání na lavičkách a takhle to zní, jako by tam byla nějaká obr kalba, neni. Prostě se smažky, třináctky a pak my znuděnci, neuměj slízt nikde jinde, tak se slejzaj 20 metrů od fízlárny. Když si tuhle mysleli, že nás vochčijou a udělali přes den zátah, mysleli sme všichni večer, že se poblejem smíchy. Nevim, jestli to bylo kvůli chlupatejm, nebo kvůli líbajícím se malinkejm hovádkům na lavičkách s blonďatou patkou, ale ano, poblili sme se.
Neumim psát o ničem jinym než o Něm nebo o chlastu a hulení.
Sem marná tyvole.
Seš marná, to je skvělý.