Říjen 2012

Já prostě chci peníze

28. října 2012 v 21:47 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
V angličtině sme teď měli mluvit o našich životních přáních. A všichni se na mě koukali jako na vocasa, chodící smrt, depku v prášku, nicneočekávajícího vola, neambiciozní krávu, když sem řekla, že chci peníze. Že prostě chci peníze. Všichni chtěj lásku, rodinu, zázemí. Já chci peníze. Protože co je mi po lásce, když s ní budu mrznout venku, rodina kterou nikdo neživí, zázemí nevybuduju bez peněz. Já chci peníze a pak až sem odhodlaná myslet na něco dalšího. Možná to neni ta nejromantičtější představa budoucnosti, ale radši se vydim ve starym krásnym bavoráku, než ve škodovce. A nevim, co lidi moralizujou a řikaj, že peníze kazej lidi. Co to je za píčovinu?

Lidi se kazej sami. A upřímě, poslouchat věčný stěžování "zdražujou cigára" "zase drahý mlíko" "jak po nás můžou chtít za školní výlet tolik peněz na bus" "jak po nás můžou chtít peníze".. a nebo ještě hůř, neposlouchat to, ale bejt sám tím, co to říká.. nevyhovuje mi to. Já prostě chci peníze. Nepříjdu si jako velkej materialista, k životu potřebuju tolik citu, že by se to poměřeno na hmotu vyrovnalo vesmíru.. ale já prostě. No prostě chci prachy.

Jdem na jednu černou?

21. října 2012 v 15:04 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Jmenuji se ****. Je mi ** let. Bydlím v ***** ****. A jsem anonymní *********. Velice anonymní.

Chodím zásadně bez deštníku. Líbí se mi když kapky tečou po tvářích.
Člověk cítí svobodu, jako by jí moh plavat a nic ho nedrželo.
Pravda ale je, že pod deštníkem se mnohem lépe kouří.
Můj milý, ale také nerad deštníky.
A začal kouřit. A tak spolu kouříme černý cigarety.
A rozčilujem se, když kapka trefí přesně kotel.
Taky se rozčilujem, když nejsou peníze.
Rozčílení příchází i s klepajícíma se rukama, blbě se to potom drží.
Kouření sbližuje.
Hlavně večer.

Někdy se mi zdá, jako by uběhla strašně krátká doba od tý doby. A ono je to jen půl roku.
A tehdy sem se ptala jestli lituješ.
S tím největším přesvědčením, že nebudu litovat.
Odpověděl si, že nevíš.
Později, že nelituješ.
Pak to všechno skončilo, no. A já začala litovat.

"Někdy má každý člověk pocit, že je systémovou chybou. Někdy mám i já pocit že sem systémovou chybou, někdy bych Tě nejradši ukopala a svedla to na systémovou chybu. Ty zasranej hajzle!"
Úryvek soukromého deníku mé osoby, 15.4.2012

Jsem jen anonymní, přesto bych Tě ráda pozvala na jednu černou.

Lži s lžícema

11. října 2012 v 21:02 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Když konečně přestanete lhát, začnou o vás lidi šířit lži (lži jako lžice, ne žli jako žlice, tak už si to sakra projednou zapamatuj). Cigára docházej a zase přicházej, sou vlastně jako lidi, lidi jsou jako cigára a cigára sou jako lžice. Když se zlomí, tak už se to dá použít jen hodně blbě.

Všechno se vším souvisí, vždycky souviselo. Když konečně přestanu lhát, mám pocit, jako by se najednou mělo přijít na všechno, co sem kdy udělala. Najednou už nemám to sebevědomí, který sem měla, když sem je měla oba. Najednou na mě Jeho holka kouká mnohem hůř než koukala dřív, aniž by něco věděla. A aniž by sem měla nějakou potřebu s ní přicházet do styku, si mě stejně vždycky najde a těma svejma prasečíma očima mě propálí. A je ošklivá a nezaslouží si ho, ale co mně je teď vlastně po tom, kdyby na mě tak nečuměla, bylo by mi to vlastně uplně šumák.

Házim šumák do pití, bolí mě škéca. Neni to zaviněný ničim z venčí, nepila sem, nepřibližuju se k děsně hlučnejm reprákům. A pořád mě bolí hlava, jako by snad chtěla naznačit, že moje tělo prostě nechce existovat takhle, že se mu můj nepřísun stravy nelíbí, že cigára nechce, že vodu nechce, že kafe nechce, že nic nechce. Jako by mě prostě někdo lžící jebnul po hlavě. Jako by se mýmu tělu nelíbilo, že se mi nelíbí lhát.

Nekuřáci a alkoholici

7. října 2012 v 13:26 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
Nikdy sem ani v nejmenším nevěřila, že bysme spolu mohli bejt takhle dlouho. Teda věřila, ale víte co, to si na začátku vztahu myslí každej a pak to nějak chladne. Tohle chladlo, až to vychladlo, chvíli sme byli v takříkaje době ledový, která trvala snad půl roku a teď... teď se otepluje a já z toho mám děsnou radost. Protože už prostě nepotřebuju hledat ten druhej vztah, kterej tu byl a najednou zmizel. A když sme spolu začínali, jako dva nekuřáci, alkoholici... a teď si spolu dáváme posexový cigáro a pijem svařák udělanej v mikrovlnce, je to strašně skvělý. Nikdy sem nechtěla takovýhle věci psát, protože je to nezáživný, naivní a nevim co. Ale když sem se ještě před měsícem snažila kvůli němu přestat kouřit a pít a když sem se snažila ho milovat a ono to nešlo a teď to jde, je to skvělej pocit.

Nehledě na to, že přijít o někoho, s kym ten sex vážně stojí za všechno co máte a ještě byste nejradši přidali to co nemáte, to by byl voser žejo.

Když sme tak u těch vztahů, poslední dobou se dost bavim se svym bejvalym. Jako i s ostatníma klukama od nás, ale hodně sem začla mluvit s nim. Od doby co má holku se hodně změnil, je z něj strašně fajn kluk. A stejnak nám to tehdy nevydrželo jen proto, že byl stejně starej jako já a to já prostě asi nemůžu. A možná taky proto, že sem na to všechno byla ještě moc malá. Mladá. Těžko říct. Rozhodně je fajn vidět, jak se všechno okolo mění, jak všem příjde neuvěřitelný držet vztah dýl jak měsíc a já se na ně jen koukám, směju se a řikám si pro sebe, že držet jeden vztah je jednoduchý, ale jakej to byl adrenalin, když sem přes rok držela vztahy dva. Časy se měněj a tyhle snad trochu trvale.
A já du na cígo, dešťový cígo.

No dobrý no

2. října 2012 v 19:52 prej že rubrika musí obsahovat aspoň jedno písmeno. 2012
V nemocnici to bylo moc pěkný. A taky na projektu se školou. A taky na výměňáku s němcema.
Mluvit o tom má vážně hovno cenu, poslední měsíc stál kompletně za pytel.
Žádnej sex, hromada chlastu, nějaký kuřivo a já nevim co. Prostě mě to... já nevím, prostě mě to už nebaví.