V angličtině sme teď měli mluvit o našich životních přáních. A všichni se na mě koukali jako na vocasa, chodící smrt, depku v prášku, nicneočekávajícího vola, neambiciozní krávu, když sem řekla, že chci peníze. Že prostě chci peníze. Všichni chtěj lásku, rodinu, zázemí. Já chci peníze. Protože co je mi po lásce, když s ní budu mrznout venku, rodina kterou nikdo neživí, zázemí nevybuduju bez peněz. Já chci peníze a pak až sem odhodlaná myslet na něco dalšího. Možná to neni ta nejromantičtější představa budoucnosti, ale radši se vydim ve starym krásnym bavoráku, než ve škodovce. A nevim, co lidi moralizujou a řikaj, že peníze kazej lidi. Co to je za píčovinu?
Lidi se kazej sami. A upřímě, poslouchat věčný stěžování "zdražujou cigára" "zase drahý mlíko" "jak po nás můžou chtít za školní výlet tolik peněz na bus" "jak po nás můžou chtít peníze".. a nebo ještě hůř, neposlouchat to, ale bejt sám tím, co to říká.. nevyhovuje mi to. Já prostě chci peníze. Nepříjdu si jako velkej materialista, k životu potřebuju tolik citu, že by se to poměřeno na hmotu vyrovnalo vesmíru.. ale já prostě. No prostě chci prachy.