Duben 2013

To je fuck

27. dubna 2013 v 18:46 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Díky ortéze na hnátě dělám opět stejný hovno. Nemůžu běhat a bolí mě to víc než ta noha. Snad jen Tvoje nepřítomnost mě bolí víc. Zapálila bych si u Tebe na balkóně, brzy se mi vrať, nebo zas začnu myslet na Dvojku, se kterym budu v pondělí "slavit" výročí našeho prvního polibku. Slavim si sama tyhle malý výročíčka. A to jednoduše proto, že si pamatuju všechny data, což neshledávám výhodou a pak mě to tíží, tak to zapíjim. Výročíčka. Ano, chybí mi sport.

V žebříčku oblíbených nápojů začíná zelenej čaj předčit pivo, ale do morgena a lemondky má ještě daleko. Nejoblíbenějším jídlem se staly pomerančový strepsilsky. Jabka dotahujou. Sladký nesmim, tak žeru sladký bez cukru. Kde sou ty doby, kdy sem za den sežrala twixku, vypila pomalu roční produkci lihovaru a blila si do odpadkovýho koše. Nějak si příjdu marná. Oproti všem a všemu. Ale to je fuck.

Červenobílá kombinace a karma

20. dubna 2013 v 20:02 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Mám červený boty, bílou mikinu. Mám červený tváře, ale bílou pleť. Červený a bílý krvinky. Jahodová a jogurtová zmrzlina.
Červenobílá kombinace.

Mám v pytli koleno. To je tak, když se odhodláte běhat a pak prostě, nezávisle na běhání, při kterym se vám jistou náhodou nic nestane, jdete po ulici, blbě našlápnete a zjebete si koleno. Nepomáhaj mastičky, obklady, ale já se zařekla, že nemocnici nechci zevnitř aspoň měsíc vidět.
Ale hraju s Trojkou hru. Kdo z nás uvidí více nemocničních oddělení. Vedu. O dost. Docela se bavim. Ale nějak už bych svůj náskok nepotřebovala zvětšovat, prohlubovat. Už mám dost toho smradu nemocničního. A dala bych si cigáro, lemondku, jahodovej džus, morgena, další cigárko a koma až do léta. Protřepat, nemíchat prosím.
Jednička zveřejňuje moje starý básničky na svý madrfaking zdi a píše k tomu srágory o minulosti. Já se směju a píšu si německý zamilovaný sračky do sešítku. Takhle to přece vždycky začíná. Zamilovaný období -> období pádů -> období vstávání -> období konečnejch pádů -> odbdobí konců -> období nových začátku -> zamilovaný období. Vztahovej vzorec, kterej se dá praktikovat životně, nebo teoreticky životní vzorec, kterej se dá praktikovat na vztahy.
Jdu sejít schody se svym supr kolenem, udělám si čaj a budu koukat na lidi, jak mi choděj běhat za oknem. Ať závidim. Karma. Jo. Jmenuju se Earl.. ehm.. já se vlastně nejmenuju, tady.

Mělas' tam zůstat mami

15. dubna 2013 v 20:44 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Tak sem se zas trochu vzchopila. Ještě aby ne žejo, člověk ponořenej do sraček vždycky vyplave. Buď živej, nebo ne. Já žiju.

Nový běžecký boty a denních 4,5 kilometru. Vzpomínání na mou motivaci, která mě k tomu vrátila. Dvojka měl dnes němčinu s náma. Dvojka je čůrák a zmrd. Jednička je momentálně kamarád po internetu, trojka je můj přítel. Už měsíc ho nepodvádím, beru to jako strašnou změnu svý osobnosti. Jo, jasně, zní to hrozně, ale prostě sem neuměla bejt s jednim člověkem, tak to považuju za docela dobrou věc.
Pořád mám strach pít, na druhou stranu mám strašnou chuť pít. Kouřim, nehulim, běhám. Jim 3x denně, což je na můj předchozí stravovací systém pokrok jako hovado. Budu se asi učit španělsky od dalšího roku, zdokonaluju své německé dovednosti a tak moc mě to baví a těšim se, až tam jednou pojedu na dýl. A konečně mám fotku u Berlínský zdi. Příjde mi to jako strašný umění, oproti tomu, co někdy visí v čajovně u nás nebo tak. Černobílá fotka aka beruška na stejblu trávy. Děkuju, to sme ještě neviděli. Což mi připomíná, že sme dneska našli na parapetu hnijící berušku. Z poloviny. Dekadentní zážitek.

"Jestli ho vylejou, tak už se na to můžem vysrat všichni, on to tady drží, to víš"; "hovno vole, von to tady drží pro nás, těm krávám to bude jedno". Asi příjdu o dalšího kamaráda. Teda aspoň tim každodennim způsobem. Tim, že ho vidim denně a drží mě, ačkoliv se nikdy nezeptal, jestli potřebuju pomoct nebo tak.
Konverzuju německy se svou matkou, vypráví mi, jak tam měla žít, v dojčlandu, jak tam byla zasnoubená, jak jela jen na měsíc do čech a tam už se nevrátila, protože potkala mýho otce. Proboha mami, mělas tam zůstat.

Stejný jako minulý jaro

10. dubna 2013 v 18:48 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Chybí mi romantickej sex.
Nechápu co to se mnou jako sakra je.
Přestala sem s přestáváním, bylo mi akorát blbě.
Tak kouřim.
Ale nepiju a nežeru sladký, to si musim pochválit.
Nemám co víc říct teď, venku je moc stejně jako minulej rok. A na tom patníku sme cestou ze školy seděli a Tys mi rval lentilky do nosu.
A teď tam projdu, hlavně abych už doma žrala to jabko co mám v tašce.
Nerada jim na veřejnosti. Venku. V jídelně. Restaurace taky nemusim.
Tak sem si to jabko prostě dala doma no!

Zklamání mý matky bych nechtěla zažívat

8. dubna 2013 v 21:05 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Pět nás uvažuje o odchodu na jinou školu. Mluvíme jak kdyby nám bylo třicet a měnili sme práci, za lepší pracovní místa, jako už bysme měli za sebou všechno, co podle norem musíme zvládnout. Což mě dost děsí, bez cigár se to těžko zvládá.
Sem pozér jako prase. Respektive, když sem teď začla bejt pank bez toho abych chtěla, tedy skoro bez školy, bez peněz na jídlo, s nějakejma kurevsky trapnejma rýmama v sešítku v kapse a hromadou nemocí, začala sem se z toho sypat. Neuvěřitelnym způsobem. Jasný, že mě do tý doby bavilo řikat: no tak mě vylejou, no a co, se neposeru, stejně chcípnu. Už tak mám orgány na prach. No, mám no. A tak se sypu.
Jenže sem moc hrdá a sem si jistá, že psychologové nepomáhaj. Jednou sem takhle ležela v motole. V období jakéhosi osobnostního růstu. Řikala sem si, že udělám sociopokus. Paní psycholožka u mě seděla hodinu. Ve zprávě pak stálo, že sem mladá, usměvavá, inteligentní dívka, nejevím známky poruch příjmu potravy, závistlosti na omamných látkách a sem velice ambiciozní.. Jo, to sem vážně nejevila. S jabkem denně, protože sem neměla na víc peníze, mladá sem, protože sem se prostě narodila vole pozdě, inteligentní sem, ale chytrá ne a úsměv? Dobrý. Psychologové sou k hovnu.
Přestávat najednou kouřit, pít a žrát sladký je masakr, zvláště když váš jídelníček stojí na cigárech, víně a twixkách.
Bolí mě břicho, bolí mě dejchat a bolí mě škeble.
A budu si kurva stěžovat, tady je to moje, mohla bych to tu mít růžový, mohla bych psát o poníkách a stejně bych si přišla strašně pank! Nebo bych si přišla jako bárbí, nebo bych si přišla jako hlemýžď. Klidně. Je to můj kousek internetu. Momentálně asi tak jedinej můj, ještě nehmotnej a uplně k hovnu, mejetek.
Do hajzlu, do sraček, já se teď topim a jestli z toho vylezu psychicky zdravá, nic mi neublíží. A že už se to povedlo tolika sviním, obrana proti dalším by byla fajn. Opět zvažuji život v bublině. Na druhou stranu já potřebuju lidi. Nejsem introvert a nejsem extrovertní. Sem prostě jen závislá na poslouchání cizích hlasů a přebírání jejich myšlenek. Tak se totiž utvářej osobnosti. Tim, že člověk poslouchá, ne tim, že dodělá školu.
Zklamání mejch rodičů bych nechtěla zažívat.

Otravný

6. dubna 2013 v 15:10 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Už ani nevnímám, jestli nad hlavou lítaj ptáci
Nebo papírový vlaštovky
Jestli na stole hořej svíčky
A nebo jen tajou voskovky

A co bolelo to bolí, a co nebolelo bolí taky
Hlava i páteře
Mlátíme na život, na dveře
Nežerem a nebo pijem a pak blejem večeře

A čum na nás jak to vypadá
Čum na nás, na krávy
Jak asi vypadáme bez chlastu, bez trávy
Napadlo Tě někdy, co když to okolí otráví?

To jen tak okrajově

4. dubna 2013 v 15:46 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Chtěla bych Ti jen něco tiše říct.. něco ve smyslu vyliž si prdel.
Ačkoliv to je teda ve své podstatě pro většinu populace nemožné.
To jen tak okrajově.

Už 14 dní nekouřim. Je mi blbě, sem nemocná. Piju vodu, žeru suchý rohliky a řikám si, že je to vlastně super způsob stravování, když člověk šetří veškerý peníze na něco, za co nemoh a co bude holt muset zaplatit. Nebo za to ten člověk, kterej sem teda samozřejmě já, moh, ale nemoh tomu zabránit. A ne, nenapíšu sem o co šlo, protože se za to stydim. A když už se i já za něco stydim, tak je to docela v hajzlu.

Včera sem vzpomínala na moje a Její noční cigára a lemondku a lambrusca a jahodovej džus. Moc mi to chybí. Potřebovala bych už konečně léto, potřebovala bych jí říct, jak sem ráda, že mě tehdy chytala a nenechala skočit dolů. Potřebovala bych jí říct, jak se to všechno změnilo a posralo a zlepšilo. Jak se všechny pastelový barvy zbarvili od černa, ale že já mám černou docela ráda a noční obloha už není tak děsivá jako byla dřív. Chtěla bych jí povědět, že s ní mi chutnalo pít a nevadilo zvracet a měla sem chuť kouřit a nevadilo mi překouření.
Někdy bych jí chtěla povědět, že jí sem měla taky moc ráda.


Nichts in der Welt

1. dubna 2013 v 12:58 píčám se v životě nejvíc daří. 2013

1.4.2013, pondělí

(tehdy sněžilo 31.3.2012 a Ty ses smál a já byla nasraná, že apríl je snad až prvního. cha. chachacha. ne, není to vtipný)

Jen sem si tak vzpomněla, jak si mě hladil po vlasech a ona se pak vrátila.
A proto se ten blog menuje takhle žejo.
Nic mi to nedává, jen sem líná psát v ruce.
Protože tehdy prostě.. nichts in der welt dostalo uplně novej význam. A já se moc styděla, že poslouchám tohle.
http://www.youtube.com/watch?v=eWhdNaCGrYs

Jde jen o vzpomínky, který už ani nebolej. Mám trojku, jednička je mi u řiti, ten vztah nebyl dobrej. Ale ten nevztah s dvojkou. Nakreslila sem mu medvěda a on dělal lazaně a oba sme milovali borůvkovej koláč.
Dobře, možná to trochu bolí, ale jen proto, že ta písnička bolí.
Nesnášel kouření.. a já tehdy začala kouřit, protože už sem nevěděla, jak ven z těch sraček, ve kterejch sem byla kvůli němu.
Psala sem o pastelovejch barvách a od tý doby to jen bledne. Básničky poslední rok stály za sráč, protože byly jen o něm. Tak mi někdo řekněte, proč si to dělám? Proč mi příjde zvláštní když na něj začínám zapomínat a tak si pro sichr čtu starý věci, aby to aspoň trochu bolelo. Nebylo to nic dobrýho, nic mi to nepřineslo, ale bolelo by uplně nejvíc na to zapomenout? Nebo to je jen tupej strach ze změn?
Kulturní vložka:

Popravy

Tiše se brečí a nahlas se směje
To je už zažito a součástí děje
Červená krev brečí na naše hlavy
Smějem se nahlas, na popravy

Smějem se na potomky rudé země
Krev není vidět, když neteče ze mě
Červená krev brečí z cizích hlav
Smějem se u smrti, u poprav

Hele takhle. Vim, že je to hovno. Vim, že ty články nemaj pointu. Že zřejmě ani já sama jí nemám. Ale tohle vedu vlastně jen proto, že to nemůžu nikomu říct. Každej zná půlku pravdy a půlku lži. A většinou posílá dál tu lež, protože je zajímavější. A tak vznikaj nový příběhy.. tuhle sem se dozvěděla, že mám rakovinu. Co se dá udělat z poruchy ledvin je neuvěřitelný. Skoro jako to, jak si mi tehdy kvůli těm ledvinám zakázal chlastat a já prostě nechlastala. No, je to dávno.
A pořád uvažuju nad tim, jestli rodičům, když je toho apríla, říct, že sem těhotná. Na druhou stranu, možná bych byla mrtvá dřív, než bys řekl apríl.