Červenec 2013

Miláčku, kurvo

31. července 2013 v 13:15 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Miláčku. Zlato. Pusinko. Medvídku. Beruško. Květinko. Zlatíčko. Myšičko.
Děvko. Mrdko. Svině. Krávo. Píčo. Kurvo.
Hranice mezi dobrem a zlem. Mezi vztahem a samotou. Mezi polibkem a sexem. Mezi dítětem a dospělým, ženou a mužem, malbou a kresbou, psem a kočkou, jídlem a pitím, močí a sračkama. Ta hranice je peklo. Po dlouhejch dnech, co jen sedím a píšu buď a zlu nebo dobru jsem přesvědčená a neprůstopnosti týhle hranice. O bolesti kterou působí přechod. O tom jak to spaluje, jak se vaří maso když se ze vztahu přechází do ničeho. Když nevíte jak z polibku udělat sex. Když se z dítěte dostanete do puberty, ani nevíte jak a jak se stát dospělým vám nikdo neřekne, neboť to nikdo neví. Žena se může stát mužem, muž ženou, ale ta bolest z reakcí. A když se dete vysrat a vychcat, nevíte co dřív, najednou, nebo jako cože?
Svět je o hranicích, o tom peklu co je mezi dobrem a zlem. A když se nám v ní podaří uvíznout, je těžký se jim na ten kotel prostě vykváknout a jít dál. Chvílema to totiž celkem příjemně hřeje. Občas tam potkáváme lidi, kteří se zdají jako důvod, proč zůstat na pomezí vztahu a samoty. A pak, když s nimi chcete zůstat mezi, hodí vás na jednu nebo druhou stranu. Vztah a samota. Mluvené a psané slovo. Bolest a pohlazení.
Svět je o hranicích, kterými se bojíme projít.
Myslím.
Milíčku. Kurvo.

Bolí to jak prase

25. července 2013 v 11:58 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
S Trojkou všechno skončilo dřív než vůbec začalo. Bolí to jak prase. Někde mezi žebrama, plícema, srdcem. No prostě je to na píču. Takže už si začínám zvykat na hladinku a nebejvám střízlivá. Nestojí mi to za to. Za tu bolest, nemírněnou alkoholem, adrenalinem, když potřebuju vypadat střízlivá a nejsem. Chápu, lidem se to stává. Ale mně ne. Lidi neserou na mě, já na ně seru. Tohle se mi nestává. A když jo, maskuju to, jenže tohle už maskovat nejde. Tolik lidí tomu věřilo a teď přichází takový to "ježiš a to ste ještě před tejdnem vypadali tak spokojeně". No, bomba, to je to, co člověk přesně slyšet nechce vážení.
Takže se to moje věčný štěstí, trvající posledních pár dní změnilo ve sračky. A nějak neběhám. A nějak nežeru. A nějak nespim. A nějak mi docházej peníze. Ale prej mě to zocelí. Kamarádi řikali. Kamarádi jsou super věc. Ti, co teda zrovna neprohlašujou, že sme vypadali spokojeně. Jsou to ti, kteří obejmou a mlčí. A koupěj chlast, když už nejsou peníze. A řikaj, že sem sice super hubená, ale mohla bych se zkusit nažrat. A že prej.. že prej mě maj rádi. A to je to co na tom nebolí. A co těší. A co je fajn.