Září 2013

Trochu se milujem a trochu spíme

11. září 2013 v 22:40 píčám se v životě nejvíc daří. 2013
Pálíme, hoříme, bolíme se navzájem a je nám fajn. Hulíme, jí hlavně on a pijeme. Kouříme, hrajeme, smějeme se a brečíme. Teda spíš já, ale to je povahou a psychickou nestabilitou.

Koupeme se, vaříme, nekoupeme se taky, neuklízíme a malujeme zdi. Hnijeme a žijem v tom hnití. Lechtáme se. Prohráváme a vyhráváme, nemáme a máme (především nemáme peníze a máme hlad). A je to skvělý. Je to šíleně jedinečný. Hraju kvůli tomu zase na kytaru. Teda respektive se o to zase snažím, ačkoliv už jsem nechtěla a říkala jsem si, že to není nástroj pro mě. Je to nástroj pro každýho, prostě to zvládnu. A tak jíme cokoliv a občas je těžký najít něco v čem není tráva a tabák. Občas je těžký se najíst a napít, protože v nás je tráva. A protože my sme tráva, jen občas. Splyneme spolu s prostředím, umíme se jen procházet. Čteme a píšeme a sme vypsychlý až to bolí. Ale i to je skvělý.

Trochu se milujem a trochu spíme. Trochu sere na školu a já tam chodim, nezvykle, protože nechci další problém. Ale to příjde, ta vysněná cesta do nás, do našich niter, ta příjde. Jen co se budu moct odpoutat od zbytku svýho bejvalýho já. Od svý rodiny. Od svýho dosavadního zmatku v bedně.

Ležíme a sedíme a vypadáme každý tak jinak, že je až k neuvěření, jak stejný život máme, jak stejný rodiny, jak stejný touhy, jak stejný smysly, stejný chutě (co se pití týče, já moc nežeru, což je praktický, on totiž jo a tak na něj zbyde i můj kus toho ničeho), stejná hudba, stejný knížky, stejný představy o životě. O tom, že žádnej život třeba taky nebude a že ten vrchol je tohle. Že by bylo krásný, kdyby tohle byl vrchol a pak bysme to někam narvali autem.
Nebo postavili rodinnej barák s plotem, zasadili strom a měli dítě.
Nebo bysme mohli vykrást banku a pak se nechat chytit a do konce života hnít bez života.
Nebo meditace. Nebo cesta kolem světa. Nebo jen pokusy o umění a uměleckej život, kterej je uměleckej snad jen tehdy, když se člověk za umělce přestane považovat.
Třeba ztroskotáme a skončíme uplně uplně sami.
Ale to přece člověk neví. Takhle se přece nežije. Mně se teď žije. Tak trochu víc než kdy dřív. I když občas v slzách a bez smíchu, ale o tom to asi má být.