Listopad 2014

Člověk v posteli

9. listopadu 2014 v 0:16 princezny v pohádkách aspoň nekouřej čůráky. 2014
Vedle mě v posteli je člověk (zrovna sem ve slově "posteli" málem napsala tvrdý y). Pořád ten samej. Chrápe a je nemocnej a já se bojim tmy a nemůžu spát. Tak tu jen sedím a poslouchám, když zrovna jen tiše dýchá a nevydává podivný zvuky.
Stále stejná láska, ne-li větší, jen já sem trochu rozsypanější, v hlavě mi přemýšlí až moc lidí a trochu mě děsí, že se mi zdá každou noc, jak okolo mě lidi umíraj, moji blízký lidi. Moji lidi. A pak ještě taky mnohem horší věci.
Moc nepiju, nadále kouřím, stihla sem přestat, na dlouho, a pak zas začít, asi napořád. Stihla sem mít práci a taky se na ní vysrat, školu úspěšně prokrastinuji. Radši čumím, jak mi na posteli chrápe někdo, koho mám tak ráda, že poprvý žárlim i na lidi, který se k němu jen přiblížej a příjdu si jako píča. A zrovna sem napsala, že mi leží v posteli, což je trochu zavádějící. ta postel není moje. Už si asi trochu přivlastňuju jeho části, jeho prostory. Jeho svět je i mým a děláme výlety a žijeme. A chtěla jsem znova začít věřit po dvou měsících, až něco bude fungovat aspoň dva měsíce. A teď, po roce, pořád nemůžu. Trochu mě rozbilo to předtím, sem porouchaná. Dějou se mi dobrý věci a já je jen beru jako pauzu mezi těma špatnýma. Je mi jako kdyby mi někdo měl každou chvíli zezadu rozbít hlavu lopatou, protože se mi děje moc dobra.
A potřebuju pomerančovou marmeládu.
A poprvý v životě si přeju vánoční atmosféru a ona stejně zase nepříjde.
A kamarádim se se dvojkou a nechci ho šukat ani milovat.
Možná sem zase začnu trochu psát, trochu se mi ulevilo, ačkoliv jsem vlastně nenapsala vůbec nic. A to je asi to kouzlo.
Jdu se přitulit.