Prosinec 2014

Stavy

21. prosince 2014 v 0:53 princezny v pohádkách aspoň nekouřej čůráky. 2014
Tak se nám zas po baráku válej prázdný špinavý panáky a členové rodiny se motivují k nákupu dárků obrovskym množstvím likérů, za který takhle o Vánocích pravidelně vyměňujeme víno, tak prostě pro pocit, že přišlo něco speciálního, když už to pro nás vlastně nic speciálního není.
Dvojka se ozval. Chyběl mi, jako kamarád. Chybí mi i teď. Jako člověk, kterýmu prostě můžu brečet na rameni, když je mi na hovno bez zjevnejch příčin. Tomuhle asi rozumí z mejch lidí jen on, což je trochu pitomý, protože není můj člověk. Už dávno není jedním z mých lidí. Mojí motivací. Poslední dobou mám hormony kvůli brutálnímu koktejlu léků tak vypjatý, že si příjdu jak těhotná, s krámama a v menopauze zároveň. Nedokážu nějak popsat, jak moc nesnášim všechny ty stavy, kdy brečim proto, že na mě někdo zvýšil hlas, zvýšit hlas měl a nezvýšil, snížil hlas, hlesnul.. cokoliv. Ve skutečnosti prostě tak nějak všeobecně nesnášim stavy.
Píchala bych. Poslední dobou mám prostě potřebu šukat. Furt. Vlastně mám pocit, že nic jinýho se mi ani dělat nechce, a to mě jako jediná životní vize uplně nenaplňuje pocitem, že sem v pořádku. A dost se bojim, že jednoho dne tu zas Pětka nebude a i když ho miluju, veškerý pudy mě prostě zas poserou. Jako to touhle dobou ostatně vždycky bylo.
Ale budu se snažit. Slibuju.

Káva

10. prosince 2014 v 10:41 princezny v pohádkách aspoň nekouřej čůráky. 2014
Piju kafe v kavárně, ve který jsem ještě před měsícem pracovala a jsem ráda, že už tu jenom sedím. Místo abych konverzovala anglicky, sedím tu a od dubna 2014 poprvý otevírám soubor, do kterého píšu básničky. Bylo mi líto, že už neumim poskládat slova tak, jako dřív, nebo že to z těch slov, který mě zrovna napadaj, jde opravdu blbě.
Jenže dvojka, kterej se za ty roky stal mym nejlepším kamarádem a já ho přestala milovat a mohla jsem si najít svojí lásku (konečně), se mi vyznal, že mě miluje, a že se mnou nemůže mluvit, kouřit, koexistovat, protože by si zničil vztah, co má teď. Na argument, že já ho milovala roky a nikdy jsem se na něj nevykašlala neodpověděl, pravděpodobně proto, že ví, že mám pravdu. A tak spolu nemluvíme. Už deset dní. Nezavolal. Vždycky volal, můj nejlepší kamarád. Můj nejlepší kamarád na pivo a na život. A tak deset dní nemluvíme. A já už deset dní nekouřim. Rozhodla jsem se změnit a neumřít pro toho, kdo se na mě narozdíl od dvojky nikdy nevykašlal. Teď mám pětku, jestli správně počítám. Jednička už se mnou nemluví a nenávidí mě, dvojka netelefonuje, trojka je idiot, čtyřka se mnou ve skutečnosti asi nikdy moc nemluvil. A tohle je, za existenci tohohle blogu pětka (když nepočítám ty, co za to započítání prostě nestáli). A já doufám, že to takhle zůstane. Protože dvojka by mě konečně po letech chtěl. A já ho konečně po letech nechci. Chci pětku. Chci dýchat. Nekouřim a piju ethiopský kafe, v kavárně, ve který sem pracovala a díky bohu už nepracuju. Díky bohu za život, co se mi stal, protože ten můj nynější se mi líbí. Píšu totiž básničky.
A vychladlo mi kafe.

Ztráty

Poslala jsem Tě pryč
A Tys' tentokrát šel
A i přes mrtvoly
Přes zbytky těl
Mohla bych jít já
Ale Ty se nevrátíš
Dokud lásku nenajdeš
Anebo jí neztratíš