Září 2015

Vzpomínky

23. září 2015 v 12:35 alkohol není jídlo. prej. 2015
Nikdy sem na tyhle věci už nechtěla myslet, protože mi ublížily, ale poslední dobou na ně asi hlavně kvůli čtyřce, jehož podstatnou úlohu ve svym životě sem si asi nikdy neuvědomovala tak, jako teď, a kvůli tomu, že se sere do života jedný osoby, na který mi taky záleží, myslim víc, než je zdrávo. Myslim na to, jak sem hrála na jeho flétnu za pár kaček a on mi ji vzal z ruky a ptal se mě, kdo mi ji jako půjčil. Myslim na to, jak sem seděla na gauči a chtěla, aby seděl vedle mě, ale on byl pořád na křesle naproti mně a ani se na mě nepodíval, ani jednou, jedinkrát. Vzpomínám si, jak sme leželi v posteli šťastní a spokojení a jak sme pak o měsíc později leželi každý v jiné posteli. Vzpomínám si na to, jak sem vedle něj ležela naposled, jak mi říkal věci, který mi přišli jako výplod nějaký chorý fantazije, nedokázala sem vstřebat to, že by se mnou nemusel chtít být, po tak krátký době. Vzpomínám si i na ten den, kdy sem mu donesla klíče zpátky. Jakoby kus mě chcípnul. Vyprovodil mě ven a já odešla bez jedinýho ohlédnutí zpátky. Ne, že bych se nachtěla podívat na dveře, do kterejch už mě nikdy nikdo nepozve, ale nechtěla sem, aby viděl, že brečim. Že brečim tak moc, že nevim, jestli dojdu domů. Zapíchla sem to v hospodě hned za rohem, dala se dohromady. A večer už sem poznala pětku, s kterym sem dodneška a je to asi to nejlepší. Nedokážu nějak přesně vysvětlit, proč jiný vztahy, který trvaly o poznání dýl, na mě nezanechaly prakticky žádnou stopu a tenhle dvouměsíční trip mě sere do dneška. Před dvěma lety se mi rozpadal sen o bohémství, který očividně nikdy neexistovalo, jen sem si ho prostě vysnila a vysnila si tu dokolanost a já tu tak dneska sem a nejsem schopná říct, proč sakra mě to vykolejí pokaždý, pokaždý, když si na to vzpomenu. Dneska se mi o něm v noci zdálo. O tom, jak tam tak sme a jak mu chci dát pusu na tvář. A on jí nechce. A sedí tam vedle něj jeho bývalá i budoucí a dnes už zase bejvalá, jde za mnou do kuchyně a uklidňuje mě, že mě má pořád rád a já prostě vím, že nemá. Je to takový nějaký plný beznaděje. Nechtěla bych ho zpátky, jeho závislosti a neschopnost si uspořádat život by mě dostaly do prdele dřív, než jakejkoliv gin, ale chtěla nějak líp ukončit to, co se tehdy stalo, protože muset odejít a nemoct se ani otočit byla těžká mizérie. Nedokážu vytyčit ten moment, kdy se to celý posralo, kdy sme už po zdech nepsali, že láska je tu pro všechny (německy hlavně teda.. já) a kdy si začal sedat naproti mně, ale jediný, co mě nechává v klidu je to, že já sem za to nemohla. Mám někoho, koho si chci jednou vzít, ale tohohle dementa bych chtěla čas od času zhulit a vědět, že je možný zůstat kamarády. Což očividně v tomhle případě nebylo. Takže asi tak.

Vzpomněla jsem si včera

3. září 2015 v 19:18 alkohol není jídlo. prej. 2015
Vidim to jako dneska. Stojíme tam opilý, tak moc opilý, uprostřed hřiště, uprostřed noci, nebo spíš k ránu. Nevnímám. Je jaro, ale noc, takže zima, hodně zima. Sundávám si bundu. Sundáváš mi tričko. Sundávám si kalhoty. Sundáváš si všecko. Jsme nazí. Líbám, voníš. Líbáš, vzdychám. Nevím. A pak mě pícháš. A já se jen propadám, a pak najednou sem. A pak znova. A kouřim Ti. A pak seš Ty. A ležíme spolu. A všude je tma a na ulici je světlo. A já jen doufám, že nikdy nepřestaneš dejchat, já dejchám, tak dejchej taky. Nevím, co se to tehdy stalo, ale zapomněla jsem to, v opilosti. Vzpomněla jsem si včera.

A brečela jsem hodně dlouho.