Vzpomínky

23. září 2015 v 12:35 |  alkohol není jídlo. prej. 2015
Nikdy sem na tyhle věci už nechtěla myslet, protože mi ublížily, ale poslední dobou na ně asi hlavně kvůli čtyřce, jehož podstatnou úlohu ve svym životě sem si asi nikdy neuvědomovala tak, jako teď, a kvůli tomu, že se sere do života jedný osoby, na který mi taky záleží, myslim víc, než je zdrávo. Myslim na to, jak sem hrála na jeho flétnu za pár kaček a on mi ji vzal z ruky a ptal se mě, kdo mi ji jako půjčil. Myslim na to, jak sem seděla na gauči a chtěla, aby seděl vedle mě, ale on byl pořád na křesle naproti mně a ani se na mě nepodíval, ani jednou, jedinkrát. Vzpomínám si, jak sme leželi v posteli šťastní a spokojení a jak sme pak o měsíc později leželi každý v jiné posteli. Vzpomínám si na to, jak sem vedle něj ležela naposled, jak mi říkal věci, který mi přišli jako výplod nějaký chorý fantazije, nedokázala sem vstřebat to, že by se mnou nemusel chtít být, po tak krátký době. Vzpomínám si i na ten den, kdy sem mu donesla klíče zpátky. Jakoby kus mě chcípnul. Vyprovodil mě ven a já odešla bez jedinýho ohlédnutí zpátky. Ne, že bych se nachtěla podívat na dveře, do kterejch už mě nikdy nikdo nepozve, ale nechtěla sem, aby viděl, že brečim. Že brečim tak moc, že nevim, jestli dojdu domů. Zapíchla sem to v hospodě hned za rohem, dala se dohromady. A večer už sem poznala pětku, s kterym sem dodneška a je to asi to nejlepší. Nedokážu nějak přesně vysvětlit, proč jiný vztahy, který trvaly o poznání dýl, na mě nezanechaly prakticky žádnou stopu a tenhle dvouměsíční trip mě sere do dneška. Před dvěma lety se mi rozpadal sen o bohémství, který očividně nikdy neexistovalo, jen sem si ho prostě vysnila a vysnila si tu dokolanost a já tu tak dneska sem a nejsem schopná říct, proč sakra mě to vykolejí pokaždý, pokaždý, když si na to vzpomenu. Dneska se mi o něm v noci zdálo. O tom, jak tam tak sme a jak mu chci dát pusu na tvář. A on jí nechce. A sedí tam vedle něj jeho bývalá i budoucí a dnes už zase bejvalá, jde za mnou do kuchyně a uklidňuje mě, že mě má pořád rád a já prostě vím, že nemá. Je to takový nějaký plný beznaděje. Nechtěla bych ho zpátky, jeho závislosti a neschopnost si uspořádat život by mě dostaly do prdele dřív, než jakejkoliv gin, ale chtěla nějak líp ukončit to, co se tehdy stalo, protože muset odejít a nemoct se ani otočit byla těžká mizérie. Nedokážu vytyčit ten moment, kdy se to celý posralo, kdy sme už po zdech nepsali, že láska je tu pro všechny (německy hlavně teda.. já) a kdy si začal sedat naproti mně, ale jediný, co mě nechává v klidu je to, že já sem za to nemohla. Mám někoho, koho si chci jednou vzít, ale tohohle dementa bych chtěla čas od času zhulit a vědět, že je možný zůstat kamarády. Což očividně v tomhle případě nebylo. Takže asi tak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marci Marci | Web | 23. září 2015 v 18:13 | Reagovat

Vsadím boty, že ho to žere stejně jako tebe, jen se tím užírá sám a nechce si ti přiznat...  Bohužel, i takoví existují lidé. Hlavní je, že teď máš člověka kterému na tobě záleží a vůbec, ser na to co bylo, protože tam už se prostě vrátit nejde a nejde to nijak zlepšit.

2 Niko Tin Niko Tin | Web | 2. října 2015 v 19:00 | Reagovat

Zatím se mi ta čistota duše daří a sen o bohémství se mi taky vrátil. Neřešit nic.

Taky mně pořád serou věci, který se staly, že to teď mohlo bejt jiný nebo aspoň hledám možnosti, jak ten vztah udržet aspoň jako přátelé. Skoro tři roky života v prdeli, moje první velká láska a spíš mi to víc vzalo než dalo, možná mě mrzí, že jsem na to nepřišla dřív nebo to, že to dokázal takhle snadno poslat do prdele. Každopádně přátelství v tomhle případě padá stejně, jako návrat v čase

3 xxx xxx | Web | 11. října 2015 v 13:14 | Reagovat

čuráctví, bohémství, megalomanství a dekadence; nasrat, urazit a pochcat

tohleto znám tak dobře

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama