Říjen 2015

Poblila sem se, strašně

26. října 2015 v 22:09 alkohol není jídlo. prej. 2015
Trošku sem se nepochopila. Pila sem a strašně sem brečela a zvracela a to všechno v kombinaci. A to proto, že sem potkala čtyřku a na to nejsem zvyklá. To je ten z předposledního článku, kdyby se někdo chytal málo.. a kdyby to tu někdo čet. Což vlastně ani moc nepotřebuju, takže je to vlastně uplně jedno.
Vypila sem dohromady 7 dvojek vína, jeden gin s tonicem a co si pamatuju, tak několik tequil. Při mé tělesné konstituci je tenhle výčet prakticky synonymem pro klinickou smrt, což taky nastalo, nebo aspoň něco, co tomu bylo dost podobný. A tak mě pětka zachránil z blitek a dovalil do postele. Děkuju. Brečim.

Odpoledne. Seriál? Dobře. Kofola? Ne. Víno. Tak brzo? Ano. První víno. Dobrý. Měla bych večeřet. Drahý. Seru na to. Druhý
víno. Třetí víno. Nepřesunem se do vinárny. Jo. Džbáneček suchého bílého? Ano, prosím. Dvakrát. Kebab? Nechci. Deš se mnou? Du. Vyfotíme se s těmahle lůzrama? Jo. Dojdeš na ten konzert. Nevim. Je tady čtyřka. Jo. Kurva. Brečim. Proč brečíš? Nevim. Víno. Víno. Tequila, gin, tequila. Nevim. Kurva. Ven. Zvracet? Brečet? Obojí.

A pak nevim. Trochu sem se timhle večerem vrátila o pár let zpátky, kdy sem takhle řešila celej svůj život a vzpomněla sem si, proč to vlastně nebylo tak idilický a proč mě tenhle nihilistickej způsob zvládání života pak trochu (i když ne uplně) přešel. Protože sem nemocnej krypl a tohle mi de prostě hrozně blbě.

Dost rychle

19. října 2015 v 12:56 alkohol není jídlo. prej. 2015
Existuje tolik věcí, co bych měla dělat, tak radši nedělám nic, abych se vyhla rozhodování. Jen se kopu do zadku a nedělám vůbec nic a čekám, až ta koudel u mojí prdele shoří uplně. Mám dobrej vztah, už neřešim věci, co se mi kdy rozpadly, je mi teď dobře, zdaj se mi sny a já neřešim, neřešim nic, protože bych musela pít, tak strašně moc pít, jako když sem takovou hromadu věcí řešila naposledy. A to nechci, fakt že ne. Piju čaj, je mi blbě, nedokážu se soustředit, učit se, dělat věci, co by mi pomohli se dostat z hromady hoven, ve kterejch ležim. Je mi ze mě mizerně. Sem těžší, než bych chtěla bejt, moje permanentka v posilce je smutná a já mám akorát chuť sežrat padesát kilo karamelek jako pár let spátky. Pětka mě miluje, ale má tolik práce, že se vidíme málo a tak jen šňupu tabák, protože nekouřim a občas hulim trávu, ale nedělá to to, co bych chtěla. Nikdy nejsem uvolněná. Příjdu si uplně o hovně. Prosím život, aby zpomalil a on se mi jen směje. Dost rychle.