Existuje tolik věcí, co bych měla dělat, tak radši nedělám nic, abych se vyhla rozhodování. Jen se kopu do zadku a nedělám vůbec nic a čekám, až ta koudel u mojí prdele shoří uplně. Mám dobrej vztah, už neřešim věci, co se mi kdy rozpadly, je mi teď dobře, zdaj se mi sny a já neřešim, neřešim nic, protože bych musela pít, tak strašně moc pít, jako když sem takovou hromadu věcí řešila naposledy. A to nechci, fakt že ne. Piju čaj, je mi blbě, nedokážu se soustředit, učit se, dělat věci, co by mi pomohli se dostat z hromady hoven, ve kterejch ležim. Je mi ze mě mizerně. Sem těžší, než bych chtěla bejt, moje permanentka v posilce je smutná a já mám akorát chuť sežrat padesát kilo karamelek jako pár let spátky. Pětka mě miluje, ale má tolik práce, že se vidíme málo a tak jen šňupu tabák, protože nekouřim a občas hulim trávu, ale nedělá to to, co bych chtěla. Nikdy nejsem uvolněná. Příjdu si uplně o hovně. Prosím život, aby zpomalil a on se mi jen směje. Dost rychle.
Hibernuju ve naději, že se problémy vyřeší samy. S občasným prokládáním mantry "cotokurvadělámsesvýmživotem" a občasnými uvědoměními toho, že bych asi měl něco dělat. Možná chápu. Nebo taky ne. Whatever.