close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Leden 2016

Uznání

25. ledna 2016 v 14:46 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Nesnášim lidi. Nesnášim tu povinnost, vídat ty samý lidi. Každej den. Každej debilní den.
Chtěla bych ideální teplotu kafe, ale je buď moc horký, nebo moc studený.
Nesnášim všechny roční období. Nesnášim jaro, léto, podzim i zimu. Sníh, vítr, slunce.
Nesnášim vytahaný hadry a úplý oblečení, nesnášim vypadat na hovno.
Nesnášim, když pouštíš hudbu, tak moc nahlas a já chci jen myslet.
Existence, která je jako ta moje momentální není nic moc.
Dala sem si pár cigár. Nekouřila sem přes rok. A už zas dobrý. Ale ty cíga tam prostě byly.
Chci se jen soustředit na svojí lásku, ale zatím myslím jen na všechno ostatní.
Skoro nic mě netěší. Netěší mě žít.
Těší mě jenom pivo.
A víno.
Začínám se cejtit jako alkáč.
A ani mě to nesere.
Ve snech se vídám s prostřelenou hlavou.
Chtěla bych tvoje uznání, čtyřko.
Zatímco pětka mě miluje, dvojka mě zachraňuje, čtyřka nedělá nic a jen jeho uznání fakt chci.
To je trochu nešťastný.
A dluží mi peníze.

Milovat

4. ledna 2016 v 17:53 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Cítíš, jak mi bije srdce, když se k tobě tisknu.
Zjistila sem, že láska je relativní pojem.
Že to, že miluji někoho jinýho neznámená, že nemůžu milovat taky tebe.
Že to, že už ke mně nepatříš neznamená, že si ke mně nepřilnul.
Že to, že už tě nikdy nechci mít neznamená, že necítím, jak na mě saháš.
Jak mě utěšuješ, jak se mi chce brečet, když myslím na tvý objetí.
Protože vim, že už to nechci. Že to je jen pocit, kterej dlouho netrvá. Jenže to je ono. Zbav se pocitu, kterej máš, kterej nechceš mít, a kterej ani svejma nejniternějšíma pudama nechceš poslechnout. Sem zmatená. Jen mám ten pocit. Nic s ním nemůžu dělat. Zbavit se ho nejde a ukojit ho nechci. Je to prostě jen to, co ve mně zůstalo. Nic sme si nikdy neprovedli, jen už sme se nechtěli mít. Ale nějaká láska, pamatování si vůní a to místo, kde se to všechno stalo, zůstali.
Miluju to, jak pro mě neexistuješ, jsi někdo, koho mi nikdo nemůže zazlívat, protože už se na tebe zapomnělo. Jsi moje tajemství, jediná věc, se kterou jsem se nikdy nesvěřila. Nikomu. Teda od té doby, co spolu nejsme, samozřejmě.
Zjistila jsem, že ty jsi relativní pojem.
Že to, že jsi hajzl a sráč neznamená, že nejsi dobrej člověk.
Že to, že už spolu nejsme a já nenosim tvý svetry neznamená, že si mě neměl rád, a že si mi chtěl ublížit.
Nemám dobrej pocit.
Sem opilá.
Nesnášim.
Miluju.
Brečim.
Nevim, co mám dělat.
A sem tak trochu čubka a sama proti sobě.
A nevim, proč si tohle nepíšu někam do deníčku, proč tim zasírám tohle svý virtuální místo.
Jenže tak nějak doufám, že když to řeknu tady, už nebudu mít potřebu to nikomu vysvětlit a povědět.
Protože to by mě zabilo. Kompletně.
Budu zase umět milovat čistě?

Domeček z blitek

1. ledna 2016 v 15:15 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Kdybych posbírala všechny ty blitky z letošních vánoc, mohla bych si z nich postavit malej blitkovej domeček. S blitkovou postýlkou, blitkovou kuchyňkou a poblitou mnou.
Vzal si můj obličej do ruky a začal si mě líbat a já jen nevěděla, co to znamená, protože tohle se přece nemá. A pak sem si vzpomněla, že tys nikdy nedělal to, co by se mělo, že proto už spolu nejsme, a že to na tom celym ale bylo zároveň to jediný dobrý. Ta odvázanost. To jsoucno. Bytí.
Vzpomněla jsem si, co miluješ a ty sis vzpomněl, co miluju já, zjistili jsme, co všechno jsme nezapomněli. Třeba chlastat.
Vzpomněl sis, kam máš sahat a já si vzpomněla, jak je hezký tě mít na vlastním nahym těle. Což je mírně nešťastný.
Nijak tim ale nepopírám lásku, která se mi děje jinde. Tohle se prostě stalo, jednou. Láska se děje a není přece popiratelná jedním činem. Je mi z toho zvláštně, protože už necítím ten hnus, co sem dřív cítila, když sem dělala něco, co prostě není uplně v pohodě. Jenže teď je mi dobře. Ještě líp možná. O kousek. Tak snad v tom novym roce vydrží veškerý štěstí, co se mi stalo a já přestanu blejt. Protože po paneláku z blitek nikdo netouží. A jestli touží, tak je to úchyl. A já si jako úchyl ve svym životě vystačim sama.