Kdybych posbírala všechny ty blitky z letošních vánoc, mohla bych si z nich postavit malej blitkovej domeček. S blitkovou postýlkou, blitkovou kuchyňkou a poblitou mnou.
Vzal si můj obličej do ruky a začal si mě líbat a já jen nevěděla, co to znamená, protože tohle se přece nemá. A pak sem si vzpomněla, že tys nikdy nedělal to, co by se mělo, že proto už spolu nejsme, a že to na tom celym ale bylo zároveň to jediný dobrý. Ta odvázanost. To jsoucno. Bytí.
Vzpomněla jsem si, co miluješ a ty sis vzpomněl, co miluju já, zjistili jsme, co všechno jsme nezapomněli. Třeba chlastat.
Vzpomněl sis, kam máš sahat a já si vzpomněla, jak je hezký tě mít na vlastním nahym těle. Což je mírně nešťastný.
Nijak tim ale nepopírám lásku, která se mi děje jinde. Tohle se prostě stalo, jednou. Láska se děje a není přece popiratelná jedním činem. Je mi z toho zvláštně, protože už necítím ten hnus, co sem dřív cítila, když sem dělala něco, co prostě není uplně v pohodě. Jenže teď je mi dobře. Ještě líp možná. O kousek. Tak snad v tom novym roce vydrží veškerý štěstí, co se mi stalo a já přestanu blejt. Protože po paneláku z blitek nikdo netouží. A jestli touží, tak je to úchyl. A já si jako úchyl ve svym životě vystačim sama.
Až nabliješ mrakodrap, přijeď za mnou. :D