Cítíš, jak mi bije srdce, když se k tobě tisknu.
Zjistila sem, že láska je relativní pojem.
Že to, že miluji někoho jinýho neznámená, že nemůžu milovat taky tebe.
Že to, že už ke mně nepatříš neznamená, že si ke mně nepřilnul.
Že to, že už tě nikdy nechci mít neznamená, že necítím, jak na mě saháš.
Jak mě utěšuješ, jak se mi chce brečet, když myslím na tvý objetí.
Protože vim, že už to nechci. Že to je jen pocit, kterej dlouho netrvá. Jenže to je ono. Zbav se pocitu, kterej máš, kterej nechceš mít, a kterej ani svejma nejniternějšíma pudama nechceš poslechnout. Sem zmatená. Jen mám ten pocit. Nic s ním nemůžu dělat. Zbavit se ho nejde a ukojit ho nechci. Je to prostě jen to, co ve mně zůstalo. Nic sme si nikdy neprovedli, jen už sme se nechtěli mít. Ale nějaká láska, pamatování si vůní a to místo, kde se to všechno stalo, zůstali.
Miluju to, jak pro mě neexistuješ, jsi někdo, koho mi nikdo nemůže zazlívat, protože už se na tebe zapomnělo. Jsi moje tajemství, jediná věc, se kterou jsem se nikdy nesvěřila. Nikomu. Teda od té doby, co spolu nejsme, samozřejmě.
Zjistila jsem, že ty jsi relativní pojem.
Že to, že jsi hajzl a sráč neznamená, že nejsi dobrej člověk.
Že to, že už spolu nejsme a já nenosim tvý svetry neznamená, že si mě neměl rád, a že si mi chtěl ublížit.
Nemám dobrej pocit.
Sem opilá.
Nesnášim.
Miluju.
Brečim.
Nevim, co mám dělat.
A sem tak trochu čubka a sama proti sobě.
A nevim, proč si tohle nepíšu někam do deníčku, proč tim zasírám tohle svý virtuální místo.
Jenže tak nějak doufám, že když to řeknu tady, už nebudu mít potřebu to nikomu vysvětlit a povědět.
Protože to by mě zabilo. Kompletně.
Budu zase umět milovat čistě?
Co by ne, takových lásek se ještě nasbírá a kdo ví, třeba jednou narazíš na tu osudovou, která tě definitivně zabije. :)