Duben 2016

A já sem mizerná

28. dubna 2016 v 22:03 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Vlasy ti splývaly po obličeji a mně to přišlo tak nádherný.
Šli jsme spolu na pivo, ptal ses mě na život. Pouštěli sme si písničky z minulosti, posbírals mi prachy, když sem vysypala celou peněženku.
Bylo to fascinující. Jako z jiný doby. Bylo to dobrý.
Objetí na rozloučenou trvalo dýl, než by bylo normální. Bylo osvobozující. A pohladil si mě po vlasech? Myslim, že asi jo.
Je jedinej, nebo jeden z mála, co mi řiká zdrobnělinou mýho jména a mě to nesere. Protože vím, že on mi sere na to, že třeba něco nechci. On mě vidí jako zdrobnělinu. "Máš tak malý záda, že se nenamáhám, když Tě pohladím," povídal. Nejsem schopná tu psát o ničem jinym, až mě to sere. Jenže tohle je věc, kterou nikomu neřeknu, nikdy a nikomu. Nejde to, bylo by to selhání, takový, který už bych nezvládla. Takový, který už by se nedalo utopit v sedmym pivu, ve hře na spokojenost. Na světě byl jedinej člověk, ke kterýmu jsem byla nejvíc upřímná. Kamarádka. Jedinej člověk, kterýho bych tak asi označila bez sebemenšího zaváhání. A tohle? Nemůžu jí to říct. Bolelo by nás to obě. Jí za mě a mě proto, že bych věděla, že mě někdo lituje a nerozumí tomu, že to ale nepopírá, že sem spokojená ve svym momentálním současným vztahu. Tohle je fakt k pláči. Je to věc, která se nikdy nestane. Ne tak, jak bych jí chtěla. Já už bych s ním totiž nechtěla být. Nikdy v životě bych to nechtěla znovu. Nikdy v životě nechci přijít o pětku. Já bych si přála, aby teď bylo tehdy. Abysme zas leželi v posteli, abys řikal, že sem nejkrásnější ženská ve městě (bukowski), abych k Tobě chodila po ránu, abychom měli pocit, že se spolu probouzíme, i když to tehdy nešlo. Chtěla bych, abys přišel, když brečím, protože dneska už bych Ti neříkala, že je to dobrý, dneska bych Ti řekla, co se děje. Možná by mě to bolelo, ale ne víc než tehdy. Nejbolestnější bylo, jak se mi podařilo přede všema zahrát, že to bylo dobrovolný, že sem za to ráda. Byl to jedinej rozchod, nad kterym jsem se trápila sama. Ani sem se z něj nestihla vylejt. Nebo sem se stihla vylejt jen moc málo na to, aby to pojalo sílu všech těch věcí.
Tehdy jsem napsala asi 10 stránkovej deník/dopis, trochu v Goetheho stylu, jmenoval se "Večery" a chtěla jsem, aby pochopil, jak se cítím, když s ním nejsem. Nikdy si ho nepřečet. A tak sem zanevřela na to, že by se kdy cokoliv vracelo. Už by to stejně bylo hrozně pohnutý. Jako já. A já sem mizerná.
Jedna holka mi teď řekla, že bych si o svym životě měla psát blog. To mě pobavilo. Řekla sem jí, že by za nic nestál. Nelhala sem.

Svoboda

25. dubna 2016 v 22:55 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Už měsíce nebrečím, příjdu si prázdná, jakoby všechny vody vyschly a nezbylo místo pro jakýkoliv život, co tam vevnitř, uvnitř mě, ještě před nedávnem aspoň trochu byl.
Ve snu jsem ti odmítla dát cigaretu, uskočila jsem ti víc metrů, než je možný v reálném světě uběhnout, uskočila sem ti jedním ladným krokem. Myslím, že toužím bejt tou, která ti uniká a ty se jí snažíš polapit. Chtěla bych být tou, která se jednou za čas nechá chytit, svázat, ale pak stejně uteče a žije dál ten svůj život, kterej je přesně tak skvělej, jak by si ho asi každej přál. Kromě mě.
Po těch letech, co jsem s pětkou, kterej je opravdu skvělej a především je všechno, co jsem kdy chtěla, zjišťuju, že je lepší být s někým, po kom toužíš, i když jsi našťastnej, než být s někým, s kým je člověk šťastnej, ale touha je mrtvá. A tak vzpomínám, jak mi čtyřka hrál na všemožný hudební nástroje, je to to, co jsme milovali. A já zpívala a já hrála na klavír a nebo jsem jen ležela a kouřila v posteli a čekala, než dozní jeho tóny. Kouřila jsem tehdy modrý viceroyky, bylo mi málo a přišlo mi, že lepší už to nebude. Asi nebylo.
Jenže takhle bych to měla s každym vztahem. V každym vždycky něco chybí a vypadá to, že je to to nejpodstatnější. Ale ta absence hudby je strašná. A skličující. Protože hudba je pro mě jedinou svobodnou oblastí a pětka k ní nemá žádnej niterní vztah. Takže jsem sice ve vztahu, kterej je ve všech ohledech perfektní, ale přišla sem o svojí jedinou svobodu a člověk, který mi tu svobodu dával mě přitahuje víc, než si zaslouží a kdy zasloužil.

Chybí mi kamarád

8. dubna 2016 v 9:15 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Chybí mi kamarád. Není co víc k tomu říct. Dost mě posral, zase, ale prostě když se na něj podívám, jak hulí tu trávu, ty kila trávy, tuny. Náklaďáky trávy. Hromady. Když to vidím, je mi to líto. Hulili sme totiž spolu. Věděl si, kde mě najdeš, a že máš osobáčka ubalit většího, protože půjdu taky. Chybíš mi, ale seš strašněj člověk, takže už se to prostě nedá moc nějak vyřešit. Nerada si nechávám takovýhle zmrdy přirůst k srdci. Můj rozum je pak pošle do píči a mně je to líto. Takhle.