A já sem mizerná

28. dubna 2016 v 22:03 |  chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Vlasy ti splývaly po obličeji a mně to přišlo tak nádherný.
Šli jsme spolu na pivo, ptal ses mě na život. Pouštěli sme si písničky z minulosti, posbírals mi prachy, když sem vysypala celou peněženku.
Bylo to fascinující. Jako z jiný doby. Bylo to dobrý.
Objetí na rozloučenou trvalo dýl, než by bylo normální. Bylo osvobozující. A pohladil si mě po vlasech? Myslim, že asi jo.
Je jedinej, nebo jeden z mála, co mi řiká zdrobnělinou mýho jména a mě to nesere. Protože vím, že on mi sere na to, že třeba něco nechci. On mě vidí jako zdrobnělinu. "Máš tak malý záda, že se nenamáhám, když Tě pohladím," povídal. Nejsem schopná tu psát o ničem jinym, až mě to sere. Jenže tohle je věc, kterou nikomu neřeknu, nikdy a nikomu. Nejde to, bylo by to selhání, takový, který už bych nezvládla. Takový, který už by se nedalo utopit v sedmym pivu, ve hře na spokojenost. Na světě byl jedinej člověk, ke kterýmu jsem byla nejvíc upřímná. Kamarádka. Jedinej člověk, kterýho bych tak asi označila bez sebemenšího zaváhání. A tohle? Nemůžu jí to říct. Bolelo by nás to obě. Jí za mě a mě proto, že bych věděla, že mě někdo lituje a nerozumí tomu, že to ale nepopírá, že sem spokojená ve svym momentálním současným vztahu. Tohle je fakt k pláči. Je to věc, která se nikdy nestane. Ne tak, jak bych jí chtěla. Já už bych s ním totiž nechtěla být. Nikdy v životě bych to nechtěla znovu. Nikdy v životě nechci přijít o pětku. Já bych si přála, aby teď bylo tehdy. Abysme zas leželi v posteli, abys řikal, že sem nejkrásnější ženská ve městě (bukowski), abych k Tobě chodila po ránu, abychom měli pocit, že se spolu probouzíme, i když to tehdy nešlo. Chtěla bych, abys přišel, když brečím, protože dneska už bych Ti neříkala, že je to dobrý, dneska bych Ti řekla, co se děje. Možná by mě to bolelo, ale ne víc než tehdy. Nejbolestnější bylo, jak se mi podařilo přede všema zahrát, že to bylo dobrovolný, že sem za to ráda. Byl to jedinej rozchod, nad kterym jsem se trápila sama. Ani sem se z něj nestihla vylejt. Nebo sem se stihla vylejt jen moc málo na to, aby to pojalo sílu všech těch věcí.
Tehdy jsem napsala asi 10 stránkovej deník/dopis, trochu v Goetheho stylu, jmenoval se "Večery" a chtěla jsem, aby pochopil, jak se cítím, když s ním nejsem. Nikdy si ho nepřečet. A tak sem zanevřela na to, že by se kdy cokoliv vracelo. Už by to stejně bylo hrozně pohnutý. Jako já. A já sem mizerná.
Jedna holka mi teď řekla, že bych si o svym životě měla psát blog. To mě pobavilo. Řekla sem jí, že by za nic nestál. Nelhala sem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 28. dubna 2016 v 23:46 | Reagovat

Poprvé ses otevřela a už mám chuť jít s tebou na pivo. :D

2 Niemand Niemand | Web | 30. dubna 2016 v 16:19 | Reagovat

[1]: Kdybys mě znal, potřeboval bys to pivo už napořád. Furt. Hodně.

3 stuprum stuprum | Web | 30. dubna 2016 v 18:11 | Reagovat

Hahaha.ha..ha...Až budeš chtít na pivo, dej znát. :D

4 Amazonka Amazonka | Web | 8. května 2016 v 15:15 | Reagovat

Chci tě obejmout. Malá záda musí být strašně roztomilý.

5 xxx xxx | Web | 11. května 2016 v 1:00 | Reagovat

vsichny jsme mizerny

6 Antia Antia | Web | 16. května 2016 v 11:29 | Reagovat

Dobrý blogy stojí za nic.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama