Už měsíce nebrečím, příjdu si prázdná, jakoby všechny vody vyschly a nezbylo místo pro jakýkoliv život, co tam vevnitř, uvnitř mě, ještě před nedávnem aspoň trochu byl.
Ve snu jsem ti odmítla dát cigaretu, uskočila jsem ti víc metrů, než je možný v reálném světě uběhnout, uskočila sem ti jedním ladným krokem. Myslím, že toužím bejt tou, která ti uniká a ty se jí snažíš polapit. Chtěla bych být tou, která se jednou za čas nechá chytit, svázat, ale pak stejně uteče a žije dál ten svůj život, kterej je přesně tak skvělej, jak by si ho asi každej přál. Kromě mě.
Po těch letech, co jsem s pětkou, kterej je opravdu skvělej a především je všechno, co jsem kdy chtěla, zjišťuju, že je lepší být s někým, po kom toužíš, i když jsi našťastnej, než být s někým, s kým je člověk šťastnej, ale touha je mrtvá. A tak vzpomínám, jak mi čtyřka hrál na všemožný hudební nástroje, je to to, co jsme milovali. A já zpívala a já hrála na klavír a nebo jsem jen ležela a kouřila v posteli a čekala, než dozní jeho tóny. Kouřila jsem tehdy modrý viceroyky, bylo mi málo a přišlo mi, že lepší už to nebude. Asi nebylo.
Jenže takhle bych to měla s každym vztahem. V každym vždycky něco chybí a vypadá to, že je to to nejpodstatnější. Ale ta absence hudby je strašná. A skličující. Protože hudba je pro mě jedinou svobodnou oblastí a pětka k ní nemá žádnej niterní vztah. Takže jsem sice ve vztahu, kterej je ve všech ohledech perfektní, ale přišla sem o svojí jedinou svobodu a člověk, který mi tu svobodu dával mě přitahuje víc, než si zaslouží a kdy zasloužil.
Jenže takhle bych to měla s každym vztahem. V každym vždycky něco chybí a vypadá to, že je to to nejpodstatnější. Ale ta absence hudby je strašná. A skličující. Protože hudba je pro mě jedinou svobodnou oblastí a pětka k ní nemá žádnej niterní vztah. Takže jsem sice ve vztahu, kterej je ve všech ohledech perfektní, ale přišla sem o svojí jedinou svobodu a člověk, který mi tu svobodu dával mě přitahuje víc, než si zaslouží a kdy zasloužil.
Člověk potřebuje svobodu, nebo po ní touží. Hah.