Září 2016

Nechce se mi nic

22. září 2016 v 9:35 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
A tak jsi zase tady. Pijeme spolu šestý pivo a odcházíme k tobě domů, povídat si, jo jasně. Už zase mě udivuje, jak můžu bez těhlech polibků přežít měsíce, jak můžu bejt šťastná bez tvých objetí, jak můžu čekat, že se to už nikdy nestane, že je to vždycky tak nádherný, jako by to bylo bývalo mělo být nakonec. Nevím, jak můžu čekat, že z tohohle vylezu psychicky v pořádku. A tak zas nežeru a nemám nejmenší ponětí, co dělat sama se sebou. Snažím se na to přijít, ale vždycky, když už se blížim, tak jdeme na těch milion piv a zas a znova končíme u tebe. A zas a znova se ztrácim a zas a znova mi dochází, že kdyby se tohle kdokoliv dozvěděl, tak se zabiju, než abych musela vysvětlovat, že jen díky tobě jsem se ještě nezabila, ačkoliv se vlastně ani nesnažíš mi pomoct. Využíváme se navzájem, je to nechutnej vztah dvou lidí, oba dobře víme, že už spolu nikdy nebudeme, a že ani jeden z nás neumí bejt šťastnej, i kdyby tomu nahrávali všechny situace. Že už navždycky budeme strašně mizerný, že sme životní invalidi, že nás život rozšlapal a my nemáme sílu se pořád zvedat, a tak prostě jenom ležíme. Že vždycky příjde nějaký vzplanutí, pocit, že by všechno mohlo bejt o dost lepší, ale o to horší je pak ten pád.
Zase přichází období, kdy budu muset začít po mnoha měsících něco zvládat a absolutně si neumim představit, že se ráno zvednu z postele a dokážu existovat. Mám pocit, že to nezvládnu, že už prostě nedokážu zapírat všechny svý vnitřní průsery a tim zvládat život, jako to zvládaj všichni ostatní a ještě u toho vypadaj, že je to neuvěřitelně baví.
Nechce se mi bejt. Nechce se mi nebejt. Nechce se mi nic.

Horská dráha

18. září 2016 v 14:59 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Trčim tu na tomhle světě už docela dlouho, ale zatím sem tu dobu trávila jenom čekáním na příležitosti, čekáním na život, na smysl, na radost, hodnoty. A teď zjišťuju, že už je na dost věcí pozdě. Že sem stihla dospět (alespoň co se věku týče) bez mrknutí oka, ani jsem neviděla, že se to děje, neviděla sem vlastně nic, protože můj záběr byl tak úzkej, že jím neprošla prakticky žádná aktivita.
Rovnám se, ale odmítám se smířit s tím, že čtyřka už několik měsíců do mého života skoro nepatří. Jinak se mám dobře až na momenty, kdy nemůžu spát a dochází mi, o kolik sem ve všem mohla bejt lepší, o kolik věcí jsem přišla. Ale to asi každej. Nikdy si neodpustim, že jsem na podzim roku 2013 nebyla otevřenější, že jsem se otevřela až když už bylo moc pozdě. Že jsem se dokázala zamilovat do dvou lidí najednou, a že tím ubližuju jen sama sobě. Že můj život funguje jako horská dráha, která je ještě ke všemu v dost špatnym technickym stavu a dost možná, krom toho, že jede furt nahoru a dolů... že jednou dost možná vykolejí.
Típám cígo a du do prdele, na tohle sem moc nametená a moc ubrečená.