Říjen 2016

Zacelený jizvy

20. října 2016 v 10:48 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Věci už tolik nebolej. Dřív to bylo o dost horší, teď už je člověk otupělej. Mám pocit, že už mám na svý emoční stránce tolik jizev, že už se tam nový nevejdou, a tak se jenom pořád zacelujou rány, který už byly, ale nemohou vznikat nový, není kam je pustit. A možná proto, anebo jenom díky tomu, je mi teď líp. O dost. Nepřicházím do styku s bolestí, čtyřku jsem dobu neviděla, ačkoliv už se to zas blíží, už to tak nějak vycejtim. Máme intervaly.
Bydlím teď někde, kde mě to nesere, chodím poprvý za svůj život do školy, která mi není uplně k hovnu, sem z hromady věcí uplně čistě nadšená. A tak jsem si včera pustila hudbu, když sem jela domů. Hrála jedna písnička, která mi připomněla, jak sme sedávali u čtyřky, hráli na kýble místo bubnů, bylo nás tam hodně a každej hrál na něco a bylo to hrozně milý. A pak sme hulili a poslouchali tohle. A ještě pár tejdnů zpátky bych se při týhle vzpomínce asi rozbrečela, tak jako vnitřně, ale teď už nemám na jizvy místo. Smála sem se a celá tramvaj se na mě divně otáčela a jedna stará paní se na mě smála taky.

Využívání

6. října 2016 v 13:49 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Napsal mi ten kamarád, co mě tak strašně vojebal a posral, že si vlastně do dneška neumim vysvětlit, jakto, že jsem ho tehdy nezabila. Jako doopravdy. Že mi prostě nestálo za to, ublížit mu tak, že už by prostě nechtěl bejt. A já se zas cukám jak polomrtvý zvířátko a snažim se bejt na něj hnusná a de mi to tak blbě, až je mi z toho... blbě. Mám jedinej zásadní životní problém, a to ten, že lidi, ke kterým přirůstám srdcem nebo vlastně čimkoliv jinym, jsou prostě obvykle hrozný zmrdi. A já to o nich vim. A oni vědi, že já sem zlá jenom na nevinný. Že na ty, na který bych měla, na ty zlá nejsem, protože jsou to ti, co ke mně přirostli a já už bez nich nechci (nebo v horším případě neumím) být.
Čtyřka mě poslední dobou využívá jak nejlíp to umí a já ho, ačkoliv to (jako tradičně) vim, nechávám, protože pro mě z toho plyne aspoň ten malej záblesk pocitu, že nejenom já jeho, ale i on mě občas potřebuje. Nepotřebuje. Kdyby sem nebyla ta blbá já, bude to někdo jinej, ale to by mi nedalo ten záblesk a ten já teď fakt hodně potřebuju.
Blbý je, že s pětkou, se kterym už vlastně skoro tři roky sem, je to všechno zasraně dobrý. A já místo toho, abych si vážila toho, že mám vedle sebe člověka, kterej je v pořádku, kterej se nerozkládá do hoven, kterej na mě není hnusnej, nevyužívá mě a má mě rád a přitom to není uplnej debil, se prostě ještě musim obklopovat někym, kdo by za to vůbec neměl stát. Vlastně moc nevim, co to vlastně teď dělám, jestli je to ještě ta láska, nebo už jenom zbytek citu, vlastně ani nevim, kterýho z nich využívám já.