Věci už tolik nebolej. Dřív to bylo o dost horší, teď už je člověk otupělej. Mám pocit, že už mám na svý emoční stránce tolik jizev, že už se tam nový nevejdou, a tak se jenom pořád zacelujou rány, který už byly, ale nemohou vznikat nový, není kam je pustit. A možná proto, anebo jenom díky tomu, je mi teď líp. O dost. Nepřicházím do styku s bolestí, čtyřku jsem dobu neviděla, ačkoliv už se to zas blíží, už to tak nějak vycejtim. Máme intervaly.
Bydlím teď někde, kde mě to nesere, chodím poprvý za svůj život do školy, která mi není uplně k hovnu, sem z hromady věcí uplně čistě nadšená. A tak jsem si včera pustila hudbu, když sem jela domů. Hrála jedna písnička, která mi připomněla, jak sme sedávali u čtyřky, hráli na kýble místo bubnů, bylo nás tam hodně a každej hrál na něco a bylo to hrozně milý. A pak sme hulili a poslouchali tohle. A ještě pár tejdnů zpátky bych se při týhle vzpomínce asi rozbrečela, tak jako vnitřně, ale teď už nemám na jizvy místo. Smála sem se a celá tramvaj se na mě divně otáčela a jedna stará paní se na mě smála taky.
Bydlím teď někde, kde mě to nesere, chodím poprvý za svůj život do školy, která mi není uplně k hovnu, sem z hromady věcí uplně čistě nadšená. A tak jsem si včera pustila hudbu, když sem jela domů. Hrála jedna písnička, která mi připomněla, jak sme sedávali u čtyřky, hráli na kýble místo bubnů, bylo nás tam hodně a každej hrál na něco a bylo to hrozně milý. A pak sme hulili a poslouchali tohle. A ještě pár tejdnů zpátky bych se při týhle vzpomínce asi rozbrečela, tak jako vnitřně, ale teď už nemám na jizvy místo. Smála sem se a celá tramvaj se na mě divně otáčela a jedna stará paní se na mě smála taky.