Listopad 2016

Oči a pleť

21. listopadu 2016 v 16:11 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Viděli jsme se a byli jsme přátelé. Minule, když jsem tě viděla, byl jsi ve skupině lidí, teď jsme byli sami. A bylo to v pořádku. Už tě zvládám líp. Už tě vlastně zvládám dobře. Líp, než jsem myslela, že by to mohlo jít. Bolí mě jen to, že mi až teď, po pár dnech, došlo, co jsem ti měla říct. Když jsi říkal, že nemůžeš mít funkční vztah, protože nikdy nedokážeš dávat tolik, co ostatní, že od tebe žádná holka nedostane to, co očekává a co potřebuje. A to bylo tak hloupý. A já vím, že toho neumíš dát moc. Ale taky vím, že ono to občas nevadí. Že nikdy oba nedávají stejně. Že někdo víc bere, někdo víc dává, ale důležitý je, aby si ani jeden ve svý pozici nepřišel znevýhodněnej, aby to oběma vyhovovalo. Že když sme spolu my dva byli, dávala sem svoje všechno a ty ses jen snažil aspoň něco dát, ale dokud sme se na to nevysrali, nebyl to špatnej vztah. Přineslo to hodně dobrýho, hodně štěstí. Vždycky dávám víc, než beru. Podle mě to má člověk nějak daný. Nemůžeš se teď rozhodnout, že někomu vysaješ celou duši, protože když nejsi zvyklej brát, tak ti to nepůjde. Měla jsem ti říct, že věřím, že někdo s tebou bude strašně šťastnej. Protože teď ti to neřeknu a ty si to třeba nedomyslíš. A mohla to bejt ta jedna věc, která, až ti zas bude strašně zle a nebudeš zvládat život, ti vykouzlí alespoň minimální úsměv. Ale neřekla jsem ti to. Jen jsem ti odkejvala, že seš vlastně vztahovej negramot. Víno posraný.
Dneska jsem se zamilovala ve vlaku. Jela naproti mně slečna s tak zelenejma očima, tak nádhernou pletí. Tyhle jediný dvě věci. Nebyla moc hezká, nebyla moc hezky oblečená, nebyla ani hubená, nebyla vlastně nic moc. Ale ty oči a nádherná pleť mě donutily na ní čumět celou cestu a párkrát si musela myslet, že sem pěkná píča, že na ní tak čumim. A už jí nikdy neuvidim, asi, ale někdo by jí měl říct, jak krásnou pleť a krásný oči má. Lidi by tyhle věci občas měli slyšet, někdy by měl svět bejt dobrej.

A neklepu se

2. listopadu 2016 v 14:32 chce se mi tak trochu si pozvracet postel. 2016
Včera jsem ho viděla a neříkám, že to se mnou nedělá nic, ale oproti tomu, co by to se mnou kdy udělalo, bylo tohle zanedbatelný. Snažim se žít dobře, sem z toho šťastnější, vždycky sem. Vždycky, když zvládnu aspoň v rámci možností jíst, když se dokážu hejbat, když jen neležim v posteli a nečumim do zdi a neklepu se z toho, co příjde, z každýho dalšího dne, vždycky když žiju tak, jak bych měla, protože mám pár nemocí a rozhodně jim nepomáhaj hladovky, který se mi poslední dobou už ani nedějou, protože mám problém s jídlem, ale proto, že sem líná jít nakoupit.
Nedávno sem na to vzpomínala. Jak jsem jedla jednu přesnídávku denně a byla sem se sebou tak spokojená a jak se to vždycky pokazilo a byl to strašnej pád. Nikdy sem neměla moc silnou vůli, v tomhle případě díky bohu. Bylo to frustrující a teď žiju a jim. A neklepu se... moc. Piju zelenej čaj místo kafe. Piju víc vody než alkoholu. Je zajímavý, jak moc mi nejde přes prsty, že jsem vlastně, tyvole, no šťastná. Jasně, že to není ideální a asi ani nikdy nebude, ale pro teď, když čekám na metro, nemusim se přemlouvat, abych pod nějak neskočila. A to je dobrej začátek dlouhodobějšího štěstí. Po dlouhý době se cejtim zamilovaná. Do toho správnýho, do kterýho chci bejt. A je mi z toho hezky.
Venku je podzim a ve mně jaro.