Leden 2017

Ať tohle nikdy neskončí

21. ledna 2017 v 22:43 mysli píčou, šukej hlavou. 2017
Hřej mi nohy v noci. Prosím.
Opíjej mě vínem, dokud nebudu umět být sama sebou. Prosím.
Změň mě. Změň mě tak, abych sama se sebou mohla být. Prosím.
Prosím tě, prosím tě o chvilky sounáležitosti, prosím tě o básně, prosím tě o pozornost. O jedinečnost okamžiků, i když jsou dny tak ukrutně všední. O teplo, které vychází z tvých slov, i když je mi věčně zima a zimu také často mluvím. Zvykni si na to, jak vypadám, zvykni si na to, že se ti někdo líbí. Zvykni si na mou nenávist ke tmě a lásku k nocím a pochop, jak to se mnou všechno zvládnout, nebo se o to alespoň nadále snaž. Mám na tebe tolik proseb. Mám tolik malých přání. Furt bych tě o něco prosila, protože se mi tak moc líbíš a jsem z toho zmatená. Nejsi můj typ a já nejsem tvůj a přesto nám to spolu sluší tak moc, že na nás ráda koukám. Koukám na nás do zrcadel, do výkladních skříní, do skel aut, kdekoliv, kde je náš odraz. Koukám na nás jako na obraz. Sedím tu opilá a říkám si, že budu psát jen to, co cítím. A je toho moc. Je toho hodně najednou, stejně jako dnešního alkoholu.
Hltej pořád můj charakter a nenech se jím otrávit. Prosím. Protože já z něj otrávená jsem, a to, že někomu ještě chutná je nádherný. Je to pocit, kterej nejde nahradit. Je to pocit, kterýho se nechci zbavit. Po tak dlouhý doby se nechci zbavit každýho pocitu, kterej mám, protože jeden z nich je tenhle. Snad nejsi jen obraz, snad nejsi jen sen. Snad nejsi jen jedna z věcí, kterou jsem si opilá vysnila. Nemiz. Nebuď dýmem z cigarety, nebuď zábleskem světla jedoucích aut, která zmizí tak rychle, jak přijela, nebuď prosím jen okamžikem, vytvářej se mnou okamžiky. Zkus se se mnou bát budoucích dní, protože už zase mám pocit, že nemůže být líp. A když se to stalo naposledy, bylo to tak. Vždycky to tak je. Ale ty pořád překvapuješ. Tak překvapuj dál. Hledej v mých slzách významy, protože oni tam jsou a já tak chci, abys ze mě dostal to, co mi nejde říct. A na to je potřeba čas.
Chtěj se mnou čas a chtěj se mnou jeho konec.
Chtěj mě dál, tak jak mě teď chceš.
Ať tohle nikdy neskončí.
Prosím.

Nejsem mrtvá

15. ledna 2017 v 10:40 mysli píčou, šukej hlavou. 2017
Nějak mi to nejde. Chtěla bych tu vyjádřit, jak se teď mám, ale vůbec nemůžu poskládat slova nějak smysluplně. Trochu to připomíná můj bordel v hlavě. A jako jsem to za poslední dobu udělala se svym bordelem v hlavě, zkusim si utřídit myšlenky i tady.
Letošní Vánoce byly ukrutný. Co se rodinných situací týče, víc hroznejch stavů, křiku, pláče, hádek a vesmírnejch píčovin, co vůbec nebyly potřeba řešit, ale my je přesto řešily, jsem dlouho nezažila. Chtěla jsem se zabít. Ležela jsem kolikrát ve vaně a chtěla jsem si dojít pro svoje nejhezčí šaty, lehnout si tam zpátky, pustit si Chopina nebo Rachmaninova a podřezat se. Neudělala jsem to a nevím, jestli jsem si to usnadnila, ale pro tyhle okamžiky to bylo asi správně.
Co se vztahových rovin týče, byl prosinec obrovská koule hoven, která dopadla dobře. Nejlíp. Potkala jsem někoho novýho. Potkala jsem šestku. Je to roztomilej člověk, kterej mě poslouchá a čte si moje věci. A ta hromada hoven prakticky spočívala jen v mejch neustálejch výčitkách, ve strachu, že nás někdo někde potká, že to bude celý strašně bolet, že se to strašně posere. A neposralo. A zajímám ho. A to je příjemný, po čtyřce, kterej je ten nejhorší typ ignoranta a po pětce, kterej cejtit uměl, ale dávat to najevo ne. A to já nesnesla. A tak jsem se po měsíci pražskejch orgií rozhodla, a po tom, co jsem o Vánocích šukala se čtyřkou a nepřišel ani záblesk tý lásky, co tam byl (vlastně se s ním teď docela dobře bavim, přátelsky, doopravdy) opustila po letech pětku. Ještě s tim nejsem uplně v pohodě. Ale kdybych s ním byla dál, tak se zabiju. Tak moc se snažil mi rozumět a nešlo to a já pak končila ve vaně a chtěla šaty a Rachmaninova.
Takže teď chodím po Praze s šestkou a nevím, co to je. Nevím, co to bude, jestli to něco bude, ale je to hezký. Je to krásnej, novej, povrchní cit. Není to dlouholetá láska jako s pětkou, není to neštěstí, který se táhne od roku 2013 jako se čtyřkou. Tohle je šestka. Je to povrchní a já se směju a jsem pubertální. Něco se ve mně rozsvítilo. Nějaký malý světýlko toho, že umřít by nemuselo bejt to ono. A třeba mě to přejde. Protože to se stalo zatím pokaždý. Třeba svejch rozhodnutí začnu litovat. Ale upřímně? Teď je mi příjemně. Nezvládám zkouškový, je toho hodně. Ale je mi to jedno. A nejsem mrtvá.
Ať rok 2017 stojí míň za hovno, ať nemusíme tolik přemejšlet. A kuřme péra, kdy se nám zlíbí. Tolik k názvu nové rubriky.