Hřej mi nohy v noci. Prosím.
Opíjej mě vínem, dokud nebudu umět být sama sebou. Prosím.
Změň mě. Změň mě tak, abych sama se sebou mohla být. Prosím.
Prosím tě, prosím tě o chvilky sounáležitosti, prosím tě o básně, prosím tě o pozornost. O jedinečnost okamžiků, i když jsou dny tak ukrutně všední. O teplo, které vychází z tvých slov, i když je mi věčně zima a zimu také často mluvím. Zvykni si na to, jak vypadám, zvykni si na to, že se ti někdo líbí. Zvykni si na mou nenávist ke tmě a lásku k nocím a pochop, jak to se mnou všechno zvládnout, nebo se o to alespoň nadále snaž. Mám na tebe tolik proseb. Mám tolik malých přání. Furt bych tě o něco prosila, protože se mi tak moc líbíš a jsem z toho zmatená. Nejsi můj typ a já nejsem tvůj a přesto nám to spolu sluší tak moc, že na nás ráda koukám. Koukám na nás do zrcadel, do výkladních skříní, do skel aut, kdekoliv, kde je náš odraz. Koukám na nás jako na obraz. Sedím tu opilá a říkám si, že budu psát jen to, co cítím. A je toho moc. Je toho hodně najednou, stejně jako dnešního alkoholu.
Hltej pořád můj charakter a nenech se jím otrávit. Prosím. Protože já z něj otrávená jsem, a to, že někomu ještě chutná je nádherný. Je to pocit, kterej nejde nahradit. Je to pocit, kterýho se nechci zbavit. Po tak dlouhý doby se nechci zbavit každýho pocitu, kterej mám, protože jeden z nich je tenhle. Snad nejsi jen obraz, snad nejsi jen sen. Snad nejsi jen jedna z věcí, kterou jsem si opilá vysnila. Nemiz. Nebuď dýmem z cigarety, nebuď zábleskem světla jedoucích aut, která zmizí tak rychle, jak přijela, nebuď prosím jen okamžikem, vytvářej se mnou okamžiky. Zkus se se mnou bát budoucích dní, protože už zase mám pocit, že nemůže být líp. A když se to stalo naposledy, bylo to tak. Vždycky to tak je. Ale ty pořád překvapuješ. Tak překvapuj dál. Hledej v mých slzách významy, protože oni tam jsou a já tak chci, abys ze mě dostal to, co mi nejde říct. A na to je potřeba čas.
Chtěj se mnou čas a chtěj se mnou jeho konec.
Chtěj mě dál, tak jak mě teď chceš.
Ať tohle nikdy neskončí.
Prosím.