Leden 2018

Tohle píšu u mekáče

8. ledna 2018 v 20:28 svět voní jako snídaně. 2018
Nepsala jsem a ani asi nebudu, ale vždycky mám tendenci si tu sama pro sebe nechat vzkaz, takhle k novýmu roku, kterej sem zase vyprokrastinovala a najednou má na konci osmičku a není to 2008, což mírně děsí.
Mám práci, hodlám zas někdy studovat, jsem v pořádku. A být v pořádku je něco, co jsem vždycky chtěla. Chtěla jsem se naučit jíst, což musím prohlásit za zdařilé, tenhle článek píšu u mekáče. Chtěla jsem se nezabít a pořád žiju. Chtěla jsem milovat, chtěla jsem být milována, chtěla jsem se cítit jako součást celku a ne jako samostatná jednotka. A to je asi můj největší úspěch. Že žádnej úspěch už není jen můj. Že je náš. Že jsem se naučila čistě milovat někoho jinýho než sebe.
Vždycky, když nám dělám snídani, nebo nám ty děláš večeři, cítím tu vůni obyčejnosti a je nádherná. Už nepotřebuju... vlastně nic. Nic navíc už nechci.
Je mi dobře, tak doufám, že je i vám. Protože život umí bejt krásnej i pro lidi jako jsem já. Takže může bejt krásnej pro kohokoliv.