Poslední rok jsem tohle místo nepotřebovala a má to hned několik důvodů. Některé lepší, některé horší, ale všechny dost významné na to, aby vydaly každý sám za sebe a aby ani nebylo potřeba z nich dělat balíček důvodů.
Prvním z nich, a to asi tím nejvýznamnějším, je, že mi ze mě bylo tak špatně, že zhmotnit to do slov by byla jen nesmyslná bolest. Strávila jsem konec roku 2018 a většinu roku 2019 jako rozbitej kus něčeho, co vzdáleně připomínalo člověka. Už dávno nejsem se šestkou, teď jsem se sedmičkou a tomu předcházela tak zamotaná historie, že jí tu nechci popisovat, protože kdyby to někdo našel, tak by se zákonitě poznal. Byla to změť bolesti a pomoci a dneska jsme spolu a všechno je v pořádku. Ale nebylo.
Jsme dneska spolu, je to těžký a stojí to tak moc za to, že jsem si to nikdy neuměla ani z půlky představit. Nikdy jsem nebyla s někým, kdo by rozuměl mým duševním peklům, depresivním stavům, které trvají měsíce, kdy se nemůžu dotknout sebe, natož ostatních lidí. Nikdy jsem nebyla s někým, kdo by byl podobně rozbitej jako já. A teď jsem. A tak je to v některých chvílích tak přirozený a v některých tak těžký, protože poprvé v životě zkouším být s někým, s kým je to, jako být sama se sebou. A to je zrcadlo, po kterém touží málokdo.
Druhý důvod, proč tohle místo umřelo a možná se tak zase stane, je, že mám konečně takové kamarádské vztahy, které nevyžadují obří cenzury, a tak se nepotřebuju svěřovat tady anonymně sama sobě. Mám lidi, kteří třeba přesně nerozumí, co se děje, když se něco děje, ale jsou tou největší podporou, jakou jsem si kdy uměla představit. A tak mám teď, v čele se sedmičkou, armádu lidí, kteří mi alespoň vzdáleně rozumí, nebo se o to snaží. A já si jich za to neskonale vážím.
Třetí a zásadní důvod je, že se stydím za to, kdo jsem byla. Když si tu čtu, kým jsem byla (a ono je to tady opravdu velmi syrový výběr všech mých proměn), nelíbí se mi to. Nejde o to, že jsem nebyla duševně v pořádku. Jde o to, že jsem to brala jako výmluvu pro ubližování lidem. Oháněla jsem se láskou a nechci tvrdit, že dneska jsem morální, jen mě překvapuje, jak to, že mi nikdy nedošlo, že co člověk zaseje, se mu určitě vrátí. A já byla překvapená, co se mi vrací, nevědomá si toho, co jsem zasela.
A tak tu teď sedím, žiju teď na nějakou dobu za hranicemi, a poprvé se těším na Vánoce domů, protože tam mám lidi, ke kterým mě to táhne, a naopak tam teď asi není nic, co by mě zásadně nutilo utéct. Ale možná je to proto, že už jsem utekla. A teď už se vracím.